Martinovi bylo 34 let. Pracoval, chodil nakupovat, občas zašel na kávu s kamarádem. Na první pohled obyčejný život.
Jenže posledních několik měsíců měl pocit, že se kolem něj děje něco podivného. Začal si všímat detailů, kterým dříve nevěnoval pozornost. Některé rozhovory v práci považoval za narážky na svou osobu. Náhodná setkání mu připadala příliš dobře načasovaná.
Postupně začal pochybovat o lidech, kterým ještě nedávno důvěřoval. Přestal odpovídat na telefonáty, vyhýbal se kolegům a stále častěji zůstával zavřený doma.
Když mu sestra řekla, že by měl vyhledat odbornou pomoc, rozzlobil se. Byl přesvědčený, že mu nikdo nebude věřit.
Jednoho večera ale seděl v kuchyni, díval se do prázdného pokoje a poprvé se rozplakal.
„Já už nevím, čemu mám věřit. A nejhorší je, že se bojím i vlastních myšlenek.“
Právě tehdy se něco změnilo. Poprvé připustil, že možná nepotřebuje všechno vyřešit sám.
Následovalo odborné vyšetření a léčba. Cesta nebyla jednoduchá, ale postupně začal znovu nacházet jistotu v každodenním životě.
**Někdy člověk nepotřebuje, abychom mu dokazovali, že se mýlí. Potřebuje, abychom mu pomohli najít cestu k odborné pomoci, aniž by přišel o naši důvěru.**