Duševní zdraví 🍀

  Podnikatel může mít firmu, která funguje, zákazníky, zaměstnance i slušné výsledky. Přesto večer leží v posteli a přemýšlí: Co když příští měsíc nepřijdou peníze? Co když nezaplatím faktury? Co když všechno spadne? Strach z finančního kolapsu patří mezi největší psychické zátěže podnikání. A často není vidět navenek. Podnikatel může působit sebejistě, rozhodně a kompetentně. Uvnitř ale neustále počítá. Kolik je na účtu. Kdy přijdou platby. Jaké budou náklady. Co když odejde klíčový klient. Co když přijde nečekaný výdaj. Problém nastává ve chvíli, kdy se reálné finanční riziko změní v permanentní pocit ohrožení. Člověk pak přestává odpočívat. Kontroluje účet i večer. Přemýšlí o penězích při jídle, před spaním i během víkendu. Každé zpoždění platby vnímá jako začátek katastrofy. Dlouhodobý stres přitom ovlivňuje schopnost rozhodovat. Člověk začne dělat krátkodobá rozhodnutí ze strachu místo strategických rozhodnutí s rozvahou. Může odmítat investice, přehnaně šetřit, přijímat nevýh...

  Byl to úplně obyčejný čtvrtek na Andělu. Venku mrholilo, takový ten podzimní déšť, co není dost silný na deštník, ale za pět minut vás promáčí na kost. Byla jsem na cestě ze samoobsluhy, v jedné ruce papírovou tašku s rohlíky a máslem, v druhé telefon, na kterém jsem projížděla zprávy. Bylo mi třicet, měla jsem pocit, že mám svůj život docela pod kontrolou – práci, nájem, vztahy. Všechno běželo tak, jak mělo. Až do chvíle, než jsem vstoupila do metra. Na schodech směrem dolů k nástupišti se mi najednou udělalo teskno. Ne smutno, ale zničehonic úzko. Na perónu stála spousta lidí, všichni mlčeli, dívali se do telefonů nebo do blba a čekali. Sousední kolej hlučně projížděla, vzduch byl těžký, vyhřátý a voněl takovým tím typickým prachem a ozónem. Zničehonic se mi sevřel hrudník. Znáte ten pocit, když na vás zpoza rohu někdo bafne a vám na vteřinu vyskočí srdce až do krku? Představte si tenhle moment, ale vynásobený deseti. A hlavně – bez toho rohu a bez toho člověka. Jen vy, papírov...

  Deprese se často rozvíjí nenápadně a její první příznaky lze snadno zaměnit za vyčerpání, stres nebo náročné životní období. Právě včasné rozpoznání varovných signálů přitom může výrazně ovlivnit další průběh onemocnění a pomoci člověku získat potřebnou podporu dříve, než se jeho stav zhorší.

  Člověk může vědět, kde je, kdo je a co se kolem něj děje, a přesto mít pocit, že svět není skutečný. Depersonalizace a derealizace patří mezi málo známé zkušenosti, které mohou být velmi děsivé.

  Podnikatel může působit sebejistě, rozhodně a úspěšně. Uvnitř ale může prožívat úplně jiný příběh: „Co když na to ve skutečnosti nemám? Co když ostatní zjistí, že nejsem tak schopný, jak si myslí?“ Právě tak může vypadat impostor syndrom – pocit, že vlastní úspěch není zasloužený a že člověk své výsledky získal spíše náhodou než schopnostmi. U podnikatelů může být tento problém obzvlášť výrazný. Podnikání totiž nabízí jen málo jistoty. Rozhodnutí mají často přímý finanční dopad, výsledky nejsou garantované a okolí může podnikatele vnímat jako člověka, který „má všechno pod kontrolou“. Jenže úspěch paradoxně nemusí nejistotu odstranit. Někdy ji ještě posílí. Podnikatel získá větší zakázku a řekne si, že měl štěstí. Překoná konkurenci a připíše to okolnostem. Firma roste, ale místo radosti přichází obava, že příště už se to nepodaří. Vzniká začarovaný kruh: člověk začne pracovat ještě více, snaží se dokazovat svou hodnotu a nastavuje si stále vyšší standardy. Odpočinek vnímá jako s...

  Fakultní nemocnice (FN) Plzeň zahajuje realizaci projektu zaměřeného na rozvoj urgentního příjmu prvního typu. Cílem je modernizace zdravotnického vybavení, zvýšení dostupnosti péče a zlepšení podmínek pro pacienty se specifickými potřebami.

  Manipulaci je možné rozebírat z různých úhlů pohledu a popsat nespočet obranných technik. Věřím však, že jsem vystihl to nejdůležitější, co byste o manipulaci měli vědět a jak se proti ní bránit.

  Podnikání se často prezentuje jako cesta ke svobodě. Ve skutečnosti ale může být také zdrojem obrovského psychického tlaku. Odpovědnost za peníze, zaměstnance, zákazníky, rozhodnutí i budoucnost firmy může člověka postupně vyčerpat. Podnikatel navíc často nemá možnost jednoduše „vypnout“. Telefon může zazvonit večer, problém přijde o víkendu a důležité rozhodnutí nelze odložit na pondělí. Psychika ale není neomezený zdroj energie. Jedním z nejdůležitějších kroků je vytvořit si hranice mezi podnikáním a osobním životem. Neznamená to ignorovat firmu. Znamená to určit si čas, kdy už pracovní problémy nemusí řídit váš večer, spánek ani vztahy. Důležitá je také schopnost delegovat. Podnikatel, který musí kontrolovat úplně všechno, si vytváří vlastní past. Kontrola může krátkodobě snižovat nejistotu, dlouhodobě však zvyšuje vyčerpání. Pomáhá také pravidelný pohyb, dostatek spánku, kontakt s lidmi mimo pracovní prostředí a chvíle, kdy člověk nedělá vůbec nic produktivního. Odpočinek nen...

  Policie zasahuje v budově Psychiatrické nemocnice v Dobřanech. Důvodem je anonymní hlášení o uložení bomby. Na místě probíhá bezpečnostní opatření.

  Jako pedagog, který si prošel prací s náctiletými, odmítám pohodlnou nálepku „sněhové vločky“. Děti nejsou slabé proto, že dokážou pojmenovat úzkost a požádat o pomoc. Slabý je spíš svět, který jejich potíže nejprve přehlíží a potom zesměšňuje.

  Musíte být v práci dostupní pořád? Pak možná nejste flexibilní. Možná jste jen permanentně ve střehu. Telefon zavibruje večer. Přijde e-mail. Zpráva od kolegy. Notifikace z pracovního chatu. A v hlavě okamžitě naskočí: Musím odpovědět. Neustálá dostupnost vytváří psychický tlak, který si člověk často ani neuvědomuje. Práce totiž nekončí odchodem z kanceláře. Končí až tehdy, když přestaneme očekávat další úkol, problém nebo požadavek. Mozek se kvůli tomu nedostane do skutečného režimu odpočinku. Člověk může sedět doma na gauči, ale psychicky je stále „v práci“. Kontroluje telefon, sleduje e-mail a podvědomě čeká, co přijde. Dlouhodobě může tento režim vést k podrážděnosti, problémům se spánkem, únavě, horší koncentraci nebo rostoucí úzkosti. Paradoxem je, že dostupnost často není totéž co produktivita. Člověk, který reaguje okamžitě na všechno, může působit velmi angažovaně. Ve skutečnosti ale postupně ztrácí schopnost soustředit se, prioritizovat a skutečně regenerovat. Zdravé pr...

  Psychiatrická nemocnice Jihlava dokončila po dvou letech přestavbu pavilonu akutní péče. Stavební práce vyšly na 150 milionů korun s DPH. I s náklady na přípravu stavby nemocnice investovala téměř 200 milionů korun, částečně z dotace, řekla ČTK ředitelka státní nemocnice Dagmar Dvořáková.

  Pro některé lidi není kritika jen nepříjemná. Prožívají ji jako silnou emocionální ránu, která dokáže ovlivnit celý den nebo dokonce vztahy. Odborníci tento jev označují jako Rejection Sensitive Dysphoria.

  Odpovědnost v práci může být zdrojem hrdosti. Pro některé lidi se však postupně mění v něco úplně jiného – v neustálý tlak, strach z chyby a pocit, že na jejich rozhodnutích závisí úplně všechno. Úzkost z odpovědnosti často začíná nenápadně. Člověk si chce odvést perfektní práci, nechce zklamat kolegy ani nadřízené a má potřebu mít všechno pod kontrolou. Postupně ale začíná každé rozhodnutí zpochybňovat. „Co když jsem něco přehlédl?“ „Co když se něco pokazí?“ „Co když za to budu moct já?“ Výsledkem může být přehnaná kontrola, odkládání rozhodnutí, neustálé vracení se k hotovým úkolům nebo práce dlouho do večera. Člověk přestává pracovat proto, aby něco vytvořil, a začíná pracovat především proto, aby předešel možné chybě. Velkou roli zde hraje perfekcionismus. Pokud si člověk spojí vlastní hodnotu s bezchybným výkonem, každá chyba pro něj přestává být běžnou součástí práce a stává se důkazem osobního selhání. Zdravá odpovědnost ale neznamená nést všechno na vlastních bedrech. Zna...

  Duševní zdraví je čím dál naléhavějším tématem. Týká se i starších lidí, kteří se podle odborníků mnohdy cítí osaměle nebo je tíží různé neduhy. Nevyhýbá se jim ani pobyt na psychiatriích. Deník.cz přináší příběh muže, jehož otec nedávno takovou hospitalizací prošel. S péčí byl spokojen, náměty měl ale k zázemí. Zástupci nemocnice reagují, že pavilony postupně rekonstruují. Odborníci upozorňují, že důležitá je i prevence.

  Většinu života vůbec nepřemýšlíme nad tím, kdo řídí naše vlastní myšlenky a jednání. U některých lidí se tento samozřejmý pocit může narušit. Neurověda dnes zkoumá, proč se to může dít právě při psychóze.

  „Co si o mně budou myslet?“ „Co když je zklamu?“ „Co když nejsem dost dobrý?“ Pro mnoho lidí nejsou tyto otázky jen občasným zamyšlením. Mohou se stát každodenním zdrojem úzkosti. Člověk začne svůj život poměřovat očekáváním rodičů, partnera, kolegů, přátel nebo společnosti. A postupně přestává vnímat, co vlastně chce on sám. Úzkost z očekávání okolí často vzniká z potřeby být přijatý, oceňovaný a „dostatečný“. Člověk se snaží vyhovět všem, nechce nikoho zklamat a každé odmítnutí nebo kritiku může vnímat jako osobní selhání. Problém nastává ve chvíli, kdy se přizpůsobování stane způsobem života. Říkáme „ano“, přestože chceme říct „ne“. Přijímáme povinnosti, které už nezvládáme. Bojíme se udělat rozhodnutí, protože přemýšlíme především nad tím, jak ho budou hodnotit ostatní. Dlouhodobý tlak může vést k napětí, vyčerpání, problémům se spánkem, podrážděnosti nebo stále silnější úzkosti. Člověk může dokonce získat pocit, že žije život podle cizích pravidel. Důležitým krokem je začít ...

  Šikana na pracovišti není jen nepříjemný kolega nebo přísný šéf. Jde o dlouhodobé a opakované chování, které člověka ponižuje, zastrašuje, izoluje nebo systematicky oslabuje jeho postavení. A právě proto může mít vážné dopady na psychické zdraví. Šikana může mít mnoho podob. Patří mezi ně zesměšňování před kolegy, křik, urážky, záměrné zadržování informací, nesmyslné úkoly, neustálá kritika, ignorování nebo vytlačování člověka z kolektivu. Někdy přichází přímo od nadřízeného, jindy od kolegů. Problémem je, že oběť často začne pochybovat sama o sobě. Říká si, že je přecitlivělá, že si situaci špatně vykládá nebo že si za všechno může sama. Postupně může přicházet úzkost, nespavost, vyčerpání, ztráta sebevědomí nebo strach z každého dalšího pracovního dne. Důležitým varovným signálem je změna psychického stavu, která souvisí s konkrétním pracovním prostředím. Pokud se člověku uleví o víkendu a úzkost se vrací už v neděli večer při představě pondělí, není dobré tento signál ignorova...

  Nevhodný spánkový režim v raném dětství může mít vážné následky na psychiku v dospívání. Podle nové britské studie přetrvávající problémy se spánkem u malých dětí až zdvojnásobují riziko vzniku depresí. Proto je vhodné zajistit kvalitní spaní.

  Kolikrát v životě už člověk získá pocit, že má stará zranění vyřešená? Všechno si poctivě zdůvodní, odpustí, pochopí. Jenže pak přijde jediná nemístná poznámka, letmé odmítnutí nebo drobný konflikt – a těžce nabytá vnitřní rovnováha se zhroutí. Proč?

  Pracovní stres dnes považujeme téměř za běžnou součást života. Termíny, vysoké nároky, konflikty na pracovišti nebo obavy ze ztráty zaměstnání mohou člověka krátkodobě dostat pod značný tlak. Stres sám o sobě ale nemusí být nemocí. Problém nastává ve chvíli, kdy se z dočasné reakce stává dlouhodobý stav, který člověk nedokáže vypnout ani po skončení pracovní doby. Varovným signálem je především přetrvávající úzkost. Člověk neustále přemýšlí o práci, očekává problémy, má strach z chyb nebo z hodnocení nadřízených a nedokáže si odpočinout. Úzkost může přicházet i ve chvíli, kdy k ní není žádný zjevný důvod. Postupně se mohou přidat také tělesné příznaky – bušení srdce, tlak na hrudi, třes, pocení, napětí ve svalech, zažívací potíže, únava nebo problémy se spánkem. Někteří lidé začnou kvůli obavám vyhýbat určitým pracovním situacím, schůzkám nebo komunikaci s kolegy. Důležitá je délka a intenzita potíží. Běžný pracovní stres obvykle poleví, když problém pomine nebo člověk získá možn...

  Začal proces s Američankou Lindsay Clancy, která je obžalovaná z vraždy svých tří dětí, a nejen v USA se rozběhla debata o tom, jestli je pachatelka chladnokrevně plánující monstrum, nebo ji k činu přivedly dlouhodobé a vážné duševní potíže, jimiž po porodu trpěla.  Tzv. poporodní blues totiž zážívá většina žen; část z nich postihne poporodní deprese a nejvážnější - i když velmi vzácnou - formou je psychóza. Lze podobným tragédiím zabránit? A v čem je česká debata i péče o nastávající a nové matky výrazně napřed? V nejnovějším vydání podcastu Ženy XYZ o tom diskutovaly redaktorky Respektu Silvie Lauder a Markéta Plíhalová. 

  Někdy nás pronásleduje hlas, který tvrdí, že jsme bezcenní. Nejsou to fakta, jen staré rány, které se ozývají. Učit se nevěřit každé myšlence je cesta k tichému, laskavějšímu životu.

  Ketogenní dieta se více než sto let používá při některých formách epilepsie. Výzkumníci nyní ověřují, zda může jako doplněk standardní léčby pomoci také lidem s bipolární poruchou, schizofrenií nebo depresí. První malé studie jsou povzbudivé, jejich výsledky však zatím nelze považovat za důkaz účinnosti.

  Lidská paměť je překvapivě snadno ovlivnitelná. Chybná vzpomínka přitom nemusí být mlhavá – může být živá, emotivní a doprovázená naprostou jistotou.

  Na první pohled mají všechno. Dobrou práci, peníze, respekt, společenské postavení i výsledky, o kterých ostatní jen sní. Přesto večer přijdou domů a cítí zvláštní prázdnotu. Jak je možné, že člověk, který „vyhrál“, se uvnitř necítí jako vítěz? Úspěch sám o sobě totiž není zdrojem smyslu. Může přinést pohodlí, uznání nebo svobodu, ale neodpoví na otázku, proč vlastně žijeme a co je pro nás skutečně důležité. Někteří lidé si vytvoří celý život kolem výkonu. Další meta, další povýšení, další projekt, další peníze. Každého dosaženého cíle se na chvíli dostaví euforie. Jenže rychle zmizí. A člověk potřebuje další cíl, aby znovu něco cítil. Psychologie tento mechanismus zná velmi dobře. Pokud svou hodnotu postavíme především na výkonu a uznání druhých, vzniká nebezpečná závislost: nejsem dost dobrý, pokud nejsem úspěšný. Problém nastává ve chvíli, kdy člověk zjistí, že všechny své cíle už splnil – a přesto není šťastný. Prázdnota často není důkazem nevděčnosti. Může být signálem, že j...

  Duševní zdraví dětí a dospívajících se rok od roku horší. Odborníci si všímají nárůstu sebepošk*ozování, poruch příjmu potravy i snah krotit emoce pomocí nových drog. Kapacity psychiatrických nemocnic ale nestačí a na akutní pomoc tak můžou děti čekat i týdny. A i tak v části případů skončí v podmínkách, které podle samotných dětských psychiatrů nejsou ideální a patří do minulého století. Nemocnice totiž marně čekají na investice od státu.

  Většina těchto vět vzniká z dobrého úmyslu. Přesto mohou člověku s depresí prohloubit pocit osamění a nepochopení. Z vlastní zkušenosti popisuji, proč některá slova bolí víc, než si jejich autoři uvědomují.

  Strach z propuštění dokáže člověku vzít klid i v době, kdy se ve skutečnosti nic neděje. Stačí jedna poznámka od nadřízeného, horší výsledek, změna ve firmě nebo zpráva o propouštění v jiném oddělení. Mozek začne okamžitě vytvářet scénáře: Co když budu další? Co když si hledají někoho jiného? Co když už se mnou nejsou spokojení? Problém je, že dlouhodobý strach z propuštění neovlivňuje pouze pracovní výkon. Postupně zasahuje do psychického zdraví. Člověk začne být přehnaně opatrný. Bojí se říct svůj názor, odmítnout další úkol nebo upozornit na chybu. Pracuje přesčas, kontroluje e-maily večer a neustále sleduje náladu svého nadřízeného. Každá drobnost se může stát „důkazem“, že něco není v pořádku. Paradoxně tím může vzniknout přesně to, čemu se člověk snaží zabránit. Neustálý stres snižuje koncentraci, zvyšuje únavu a může vést k chybám. Člověk přestává pracovat s jistotou a začíná pracovat ze strachu. Důležité je rozlišit reálné riziko od katastrofického scénáře. Existují konkr...

  Cesta autobusem, pobyt mezi lidmi nebo hodina kytary se žákem. To všechno začalo být pro Jana Salvatoreho Pažitného velkým problémem. Mohly za to panické ataky. Největší zlom nastal v kavárně, kde se mu udělalo zle a musel rychle odběhnout na záchod. „Cesta domů skrze celý obchodní dům byla šílená. Divím se, že jsem to ustál a neseklo to tam se mnou. Domů jsem nějak došel. Vše se stupňovalo, nemohl jsem jít ani se psem ven. Začaly mě trápit nepříjemné záchvaty,“ popisuje život s panickými atakami Jan Salvatore Pažitný.

  Někdy můžeme mít pocit, že člověk, který se setká s hospitalizací na psychiatrii, se může jen těžko vracet do života. Často je tím člověkem on sám. Sama jsem si ten pocit zažila. Je to sebestigma.