Každé ráno vstávala, upravila se, usmála se na kolegy a odpovídala, že se má dobře. Dokonce i tehdy, když měla pocit, že se uvnitř pomalu rozpadá. Doma pak zavřela dveře, sedla si na postel a dlouhé minuty jen zírala do prázdna. Nebyla líná. Nebyla nevděčná. A už vůbec ne slabá. Jen byla unavená z toho, že musí každý den předstírat, že všechno zvládá. Jednou se jí kamarádka zeptala: „Proč se nám nikdy nesvěříš? Vždyť máš všechno, co potřebuješ.“ Ta věta ji zabolela víc, než čekala. Protože právě v tu chvíli pochopila, že lidé vidí její život, ale nevidí její bolest. Po dlouhém mlčení tiše odpověděla: „Protože se bojím, že až přestanu být tou silnou, kterou všichni znáte, nezůstane nikdo, kdo by mě měl rád.“ Kamarádka poprvé nevěděla, co říct. Nezačala radit. Nesnažila se její pocity zlehčit. Jen si k ní sedla a vzala ji za ruku. A ona se poprvé po dlouhé době rozplakala před někým jiným. Ne proto, že by se všechno najednou vyřešilo. Ale protože už na to alespoň na chvíli nebyla s...