Duševní zdraví 🍀

  Šikana na pracovišti není jen nepříjemný kolega nebo přísný šéf. Jde o dlouhodobé a opakované chování, které člověka ponižuje, zastrašuje, izoluje nebo systematicky oslabuje jeho postavení. A právě proto může mít vážné dopady na psychické zdraví. Šikana může mít mnoho podob. Patří mezi ně zesměšňování před kolegy, křik, urážky, záměrné zadržování informací, nesmyslné úkoly, neustálá kritika, ignorování nebo vytlačování člověka z kolektivu. Někdy přichází přímo od nadřízeného, jindy od kolegů. Problémem je, že oběť často začne pochybovat sama o sobě. Říká si, že je přecitlivělá, že si situaci špatně vykládá nebo že si za všechno může sama. Postupně může přicházet úzkost, nespavost, vyčerpání, ztráta sebevědomí nebo strach z každého dalšího pracovního dne. Důležitým varovným signálem je změna psychického stavu, která souvisí s konkrétním pracovním prostředím. Pokud se člověku uleví o víkendu a úzkost se vrací už v neděli večer při představě pondělí, není dobré tento signál ignorova...

  Nevhodný spánkový režim v raném dětství může mít vážné následky na psychiku v dospívání. Podle nové britské studie přetrvávající problémy se spánkem u malých dětí až zdvojnásobují riziko vzniku depresí. Proto je vhodné zajistit kvalitní spaní.

  Kolikrát v životě už člověk získá pocit, že má stará zranění vyřešená? Všechno si poctivě zdůvodní, odpustí, pochopí. Jenže pak přijde jediná nemístná poznámka, letmé odmítnutí nebo drobný konflikt – a těžce nabytá vnitřní rovnováha se zhroutí. Proč?

  Pracovní stres dnes považujeme téměř za běžnou součást života. Termíny, vysoké nároky, konflikty na pracovišti nebo obavy ze ztráty zaměstnání mohou člověka krátkodobě dostat pod značný tlak. Stres sám o sobě ale nemusí být nemocí. Problém nastává ve chvíli, kdy se z dočasné reakce stává dlouhodobý stav, který člověk nedokáže vypnout ani po skončení pracovní doby. Varovným signálem je především přetrvávající úzkost. Člověk neustále přemýšlí o práci, očekává problémy, má strach z chyb nebo z hodnocení nadřízených a nedokáže si odpočinout. Úzkost může přicházet i ve chvíli, kdy k ní není žádný zjevný důvod. Postupně se mohou přidat také tělesné příznaky – bušení srdce, tlak na hrudi, třes, pocení, napětí ve svalech, zažívací potíže, únava nebo problémy se spánkem. Někteří lidé začnou kvůli obavám vyhýbat určitým pracovním situacím, schůzkám nebo komunikaci s kolegy. Důležitá je délka a intenzita potíží. Běžný pracovní stres obvykle poleví, když problém pomine nebo člověk získá možn...

  Začal proces s Američankou Lindsay Clancy, která je obžalovaná z vraždy svých tří dětí, a nejen v USA se rozběhla debata o tom, jestli je pachatelka chladnokrevně plánující monstrum, nebo ji k činu přivedly dlouhodobé a vážné duševní potíže, jimiž po porodu trpěla.  Tzv. poporodní blues totiž zážívá většina žen; část z nich postihne poporodní deprese a nejvážnější - i když velmi vzácnou - formou je psychóza. Lze podobným tragédiím zabránit? A v čem je česká debata i péče o nastávající a nové matky výrazně napřed? V nejnovějším vydání podcastu Ženy XYZ o tom diskutovaly redaktorky Respektu Silvie Lauder a Markéta Plíhalová. 

  Někdy nás pronásleduje hlas, který tvrdí, že jsme bezcenní. Nejsou to fakta, jen staré rány, které se ozývají. Učit se nevěřit každé myšlence je cesta k tichému, laskavějšímu životu.

  Ketogenní dieta se více než sto let používá při některých formách epilepsie. Výzkumníci nyní ověřují, zda může jako doplněk standardní léčby pomoci také lidem s bipolární poruchou, schizofrenií nebo depresí. První malé studie jsou povzbudivé, jejich výsledky však zatím nelze považovat za důkaz účinnosti.

  Lidská paměť je překvapivě snadno ovlivnitelná. Chybná vzpomínka přitom nemusí být mlhavá – může být živá, emotivní a doprovázená naprostou jistotou.

  Na první pohled mají všechno. Dobrou práci, peníze, respekt, společenské postavení i výsledky, o kterých ostatní jen sní. Přesto večer přijdou domů a cítí zvláštní prázdnotu. Jak je možné, že člověk, který „vyhrál“, se uvnitř necítí jako vítěz? Úspěch sám o sobě totiž není zdrojem smyslu. Může přinést pohodlí, uznání nebo svobodu, ale neodpoví na otázku, proč vlastně žijeme a co je pro nás skutečně důležité. Někteří lidé si vytvoří celý život kolem výkonu. Další meta, další povýšení, další projekt, další peníze. Každého dosaženého cíle se na chvíli dostaví euforie. Jenže rychle zmizí. A člověk potřebuje další cíl, aby znovu něco cítil. Psychologie tento mechanismus zná velmi dobře. Pokud svou hodnotu postavíme především na výkonu a uznání druhých, vzniká nebezpečná závislost: nejsem dost dobrý, pokud nejsem úspěšný. Problém nastává ve chvíli, kdy člověk zjistí, že všechny své cíle už splnil – a přesto není šťastný. Prázdnota často není důkazem nevděčnosti. Může být signálem, že j...

  Duševní zdraví dětí a dospívajících se rok od roku horší. Odborníci si všímají nárůstu sebepošk*ozování, poruch příjmu potravy i snah krotit emoce pomocí nových drog. Kapacity psychiatrických nemocnic ale nestačí a na akutní pomoc tak můžou děti čekat i týdny. A i tak v části případů skončí v podmínkách, které podle samotných dětských psychiatrů nejsou ideální a patří do minulého století. Nemocnice totiž marně čekají na investice od státu.

  Většina těchto vět vzniká z dobrého úmyslu. Přesto mohou člověku s depresí prohloubit pocit osamění a nepochopení. Z vlastní zkušenosti popisuji, proč některá slova bolí víc, než si jejich autoři uvědomují.

  Strach z propuštění dokáže člověku vzít klid i v době, kdy se ve skutečnosti nic neděje. Stačí jedna poznámka od nadřízeného, horší výsledek, změna ve firmě nebo zpráva o propouštění v jiném oddělení. Mozek začne okamžitě vytvářet scénáře: Co když budu další? Co když si hledají někoho jiného? Co když už se mnou nejsou spokojení? Problém je, že dlouhodobý strach z propuštění neovlivňuje pouze pracovní výkon. Postupně zasahuje do psychického zdraví. Člověk začne být přehnaně opatrný. Bojí se říct svůj názor, odmítnout další úkol nebo upozornit na chybu. Pracuje přesčas, kontroluje e-maily večer a neustále sleduje náladu svého nadřízeného. Každá drobnost se může stát „důkazem“, že něco není v pořádku. Paradoxně tím může vzniknout přesně to, čemu se člověk snaží zabránit. Neustálý stres snižuje koncentraci, zvyšuje únavu a může vést k chybám. Člověk přestává pracovat s jistotou a začíná pracovat ze strachu. Důležité je rozlišit reálné riziko od katastrofického scénáře. Existují konkr...

  Cesta autobusem, pobyt mezi lidmi nebo hodina kytary se žákem. To všechno začalo být pro Jana Salvatoreho Pažitného velkým problémem. Mohly za to panické ataky. Největší zlom nastal v kavárně, kde se mu udělalo zle a musel rychle odběhnout na záchod. „Cesta domů skrze celý obchodní dům byla šílená. Divím se, že jsem to ustál a neseklo to tam se mnou. Domů jsem nějak došel. Vše se stupňovalo, nemohl jsem jít ani se psem ven. Začaly mě trápit nepříjemné záchvaty,“ popisuje život s panickými atakami Jan Salvatore Pažitný.

  Někdy můžeme mít pocit, že člověk, který se setká s hospitalizací na psychiatrii, se může jen těžko vracet do života. Často je tím člověkem on sám. Sama jsem si ten pocit zažila. Je to sebestigma.

  Úzkost v práci nemusí být na první pohled vůbec vidět. Člověk může působit klidně, profesionálně a sebejistě, přesto uvnitř neustále prožívat napětí, obavy a strach. Skrytá úzkost se často schovává za perfekcionismus. Za člověkem, který všechno několikrát kontroluje, pracuje přesčas a nerad deleguje, nemusí být pouze vysoká odpovědnost. Může tam být strach z chyby, kritiky nebo selhání. Jindy se projeví úplně jinak. Člověk začne odkládat úkoly, vyhýbat se poradám, méně komunikovat s kolegy nebo se bojí ozvat, i když má k problému co říct. Navenek může vypadat jako nezájem. Ve skutečnosti může bojovat s úzkostí. Problémem je, že okolí často hodnotí pouze chování. „Je pomalý.“ „Je nejistý.“ „Málo komunikuje.“ Jenže za některými pracovními projevy se může skrývat psychická zátěž, o které člověk nemluví. Úzkost navíc spotřebovává obrovské množství energie. Neustálé přemýšlení, co se může pokazit, jak člověk působí na ostatní nebo zda něco neudělal špatně, vyčerpává stejně jako samotn...

  Obavy z tankování, telefonování či objednávání jídla v restauraci. To je výběr každodenních činností, během nichž podle výzkumů část generace Z pociťuje úzkost. Jejich rodiče a prarodiče nad tímto fenoménem často nechápavě kroutí hlavou. Redakce CNN Prima NEWS k tématu oslovila trojici odbornic, kterých se zeptala, zda se s podobnými problémy potýkaly i předchozí generace. Expertky také vysvětlily, jak velký podíl má na současném stavu pandemie COVID-19.

  Stres si pravděpodobně spojíte spíše s bušícím srdcem nebo pocením dlaní. Jenže tělo umí reagovat mnoha dalšími způsoby. Překvapivě s ním může souviset i svědění kůže, zažívací potíže, zvonění v uších nebo pocit, že vám mozek přestal fungovat.

  Prezentování může být pro někoho běžnou pracovní povinností. Pro jiného je to situace, která spouští silnou úzkost. Zrychlený tep, třes rukou, sucho v ústech, pocit prázdné hlavy nebo obava, že se před ostatními ztrapníme. Přitom nemusí jít o nedostatek znalostí ani schopností. Úzkost z prezentování často souvisí především se strachem z hodnocení. V hlavě se mohou objevovat myšlenky typu: „Co když udělám chybu?“, „Co si o mně budou myslet?“ nebo „Co když si všimnou, jak jsem nervózní?“ Mozek začne prezentaci vnímat jako ohrožení, přestože reálně žádné nebezpečí nehrozí. Pomáhá nesoustředit se na vlastní výkon, ale na sdělení, které chceme předat. Publikum většinou nečeká dokonalost. Lidé navíc často vnímají naše nervózní projevy mnohem méně, než si myslíme. Důležitá je také postupná zkušenost. Čím více se podobným situacím bezpečně vystavujeme, tím více se mozek učí, že prezentování není nebezpečné. Pomoci může také nácvik nahlas, pomalejší tempo řeči a vědomé dýchání před začátk...

  FN Plzeň odstartovala modernizaci svého urgentního příjmu. Práce vyjdou na 116 milionů korun. Cílem je modernizace vybavení, zvýšení dostupnosti péče a zlepšení podmínek pro pacienty, kterých tam ročně projdou desítky tisíc. Součástí projektu je i vznik psychiatrické ambulance s nepřetržitým provozem.

  Někteří lidé své emoce prožívají, ale nedokážou je pojmenovat. Nejde o chlad ani nedostatek citů. Tento málo známý jev se nazývá alexithymie a může ovlivňovat vztahy, duševní zdraví i každodenní život.

  Chyba v práci nemusí být problém. Problémem se může stát až strach z ní. Člověk, který se bojí udělat chybu, začne postupně pracovat jinak. Kontroluje každý detail několikrát, odkládá rozhodnutí, raději se neptá a vyhýbá se situacím, ve kterých by mohl selhat. Navenek může působit pečlivě. Uvnitř ale často prožívá napětí, nejistotu a neustálou obavu z hodnocení. Strach z pracovních chyb bývá silnější tam, kde se chyba automaticky spojuje s neschopností, kritikou nebo trestem. Pokud zaměstnanec získá pocit, že musí být dokonalý, přestává se soustředit na práci samotnou. Jeho hlavním cílem se stává neudělat chybu. To může paradoxně vést k ještě většímu počtu chyb. Přetížený mozek hůře rozhoduje, klesá kreativita a člověk ztrácí schopnost pružně reagovat. Zdravé pracovní prostředí proto nepotřebuje kulturu „bezchybných lidí“. Potřebuje kulturu, ve které je možné chybu přiznat, analyzovat a napravit bez ponižování. Chyba není automaticky důkazem neschopnosti. Často je informací, kter...

  Smutná nálada, která slouží jako záminka k nebezpečnému chování hlavního hrdiny či padoucha. Tak byla ve filmech a v seriálech v minulosti často zobrazována deprese. To, jak scénáře pracují s tematikou duševního zdraví, se v současnosti postupně mění. Některé stereotypy ale přetrvávají a osvětě mohou dělat medvědí službu, připomíná psychiatr Petr Kolek.

  Šestého června roku 1961 opustil tento svět muž, který naučil lidstvo nahlížet do vlastního nitra s odvahou. Carl Gustav Jung nebyl žádný suchopárný patron, který by jen mechanicky razítkoval diagnózy svých pacientů. Tento svérázný chlapík s dýmkou dokázal z psychologie vytvořit napínavou detektivku.

  Pro někoho je nedělní večer časem odpočinku. Pro jiného okamžikem, kdy se začne ozývat nepříjemné napětí: „Zítra zase práce.“ Přichází sevřený žaludek, neklid, špatné usínání nebo neustálé přemýšlení o tom, co všechno bude v pondělí potřeba zvládnout. Úzkost před pracovním týdnem nemusí znamenat, že člověk svou práci nezvládá. Často upozorňuje na dlouhodobé přetížení, nedostatek odpočinku, konflikty na pracovišti nebo pocit, že člověk nemá svou práci pod kontrolou. Problémem je také to, že mozek může začít spojovat konec víkendu s očekáváním stresu. Člověk pak ještě nic skutečně neřeší, ale jeho tělo se už chová, jako by nebezpečí bylo před ním. Pomoci může jednoduchá změna: nesnažit se v neděli vyřešit celý pondělek. Sepište si pouze několik nejdůležitějších úkolů a zbytek nechte na pracovní dobu. Večer už neřešte pracovní e-maily ani scénáře toho, co by se mohlo pokazit. Mozek potřebuje jasný signál, že pracovní den skončil. Pokud se úzkost před každým pracovním týdnem opakuje ...

  Proč manipulátorovi často nevadí, když má partnerka přátele, ale záleží mu na tom, kteří to jsou? Odpověď se skrývá v tom, jak sociální okolí formuje pohled na realitu vztahu.

  Příznaky deprese u těhotných žen jsou spojeny s atypickým stárnutím mozku potomků. Odchylky od normálního vývoje mozku pak nejspíš souvisí s úzkostmi a náladovostí v jejich dospívání. Obojí zjistila neurovědkyně Klára Marečková institutu CEITEC Masarykovy univerzity v Brně.

  Hraniční porucha osobnosti může člověka zasáhnout tak hluboko, že běžné životní problémy působí jako nepřekonatelné katastrofy. Označení „rakovina duše“ proto někteří lidé používají jako metaforu pro intenzivní psychickou bolest. Neznamená však beznaděj. I u hraniční poruchy osobnosti je možný významný posun a zotavení. Jedním z klíčových pojmů je psychologická resilience – schopnost zvládat stres, zotavit se po psychickém otřesu a postupně znovu získávat stabilitu. Výzkum ukazuje, že lidé s hraniční poruchou osobnosti mívají resilienci nižší, přičemž její posilování může být důležitým cílem léčby. Resilience ale není vlastnost, kterou člověk buď má, nebo nemá. Dá se postupně budovat. Pomáhá učit se rozpoznávat vlastní emoce dříve, než přerostou v krizi, oddělovat pocity od okamžitého jednání, pracovat s impulzivitou a vytvářet bezpečnější způsoby zvládání stresu. Významnou roli zde může mít psychoterapie, například dialektická behaviorální terapie (DBT), která pracuje mimo jiné ...

  Jsme stále méně odolní a naše psychika ohroženější. A nejenom kvůli krizím posledních let. „Dlouhodobě trpíme tím, že problematika péče o duševní zdraví nevyvolává tolik pozornosti. Přesto si myslím, že jsme ušli velký kus cesty. Výrazné zhoršení v době covidu nebo války na Ukrajině bylo pouze výkyvem, protože ta křivka roste kontinuálně desetiletí. Kdyby ale takový schod vznikl před patnácti let, bude mnohem větší ticho, než je teď,“ říká v rozhovoru pro Deník psychiatr Martin Hollý, který čtrnáct let vedl nemocnici Bohnice a nyní působí jako náměstek pro léčebnou péči Centra duševní rehabilitace Beroun.

  Had si hověl na slunci před vstupem na dětské oddělení Psychiatrické nemocnice v Dobřanech. Tamní pacienty trochu polekal, a tak se personál ihned obrátil na hasiče, aby plaza odchytili.

  Hraniční porucha osobnosti bývá označována za jednu z nejbolestivějších psychických poruch. Přezdívka „rakovina duše“ vystihuje především intenzitu vnitřního utrpení, nikoli beznadějnost diagnózy. Společnost přitom může sehrát významnou roli v tom, zda člověk zůstane izolovaný, nebo dostane šanci na skutečné zotavení. Prvním krokem je přestat člověka s hraniční poruchou vnímat pouze skrze jeho diagnózu. Silné emoce, impulzivita, strach z odmítnutí nebo nestabilní vztahy nejsou důvodem k odsouzení. Často jsou projevem hlubokého psychického utrpení, se kterým si člověk sám neví rady. Pomáhá také otevřená komunikace. Místo vět typu „přeháníš“ nebo „zase děláš problémy“ může okolí nabídnout respekt, naslouchání a jasné hranice. Podpora však neznamená tolerovat všechno. Zdravé hranice mohou být důležitou součástí bezpečných vztahů. Velkou roli má dostupnost odborné péče. Psychoterapie, psychiatrická léčba a dlouhodobá podpora mohou člověku pomoci naučit se zvládat emoce, vztahy i kriz...