Když Petr nastoupil do psychiatrické léčebny, myslel si, že tam stráví maximálně několik týdnů. Potřeboval se dát dohromady po náročném období, kdy přestal spát, ztratil práci a postupně se přestal ozývat i vlastním přátelům.
Na oddělení si všiml staršího muže, který každý večer sedával na stejné lavičce u okna. Nikdy s nikým nemluvil. Jen sledoval chodbu.
Jednoho večera si k němu Petr přisedl.
„Na koho čekáte?“ zeptal se.
Muž chvíli mlčel.
„Na syna. Každý den mu říkám, že už může přijít.“
Petr se pousmál. „A on chodí?“
„Ne. Ale já jsem mu kdysi řekl, že na něj nikdy nebudu mít čas. Byl jsem pořád v práci. Když potom odešel z domu, už jsem ho nikdy neviděl.“
Další den muž na lavičce nebyl.
Petr se zeptal sestry, kde je.
„Včera zemřel,“ odpověděla tiše.
Petr se podíval na prázdnou lavičku. Na sedadle ležel malý papírek.
Bylo na něm napsáno:
„Dnes už nečekám. Jestli můj syn někdy přijde, řekněte mu, že jsem mu odpustil. A že jsem ho měl rád, i když jsem mu to neuměl říct.“
Petr ten papírek dlouho držel v ruce.
Po propuštění zavolal svému otci, se kterým několik let nemluvil.
Někdy totiž člověk nepotřebuje velké gesto, aby změnil svůj život.
Stačí jeden telefonát, který odkládal příliš dlouho. ❤️
