Marek pracoval ve firmě jedenáct let. Svou práci znal dokonale, kolegové se na něj obraceli s prosbou o radu a nadřízený mu ještě nedávno říkal, že je jedním z nejspolehlivějších lidí v týmu.
Pak přišel nový ředitel.
Zpočátku působil sympaticky. Postupně ale začal Marka veřejně kritizovat, zpochybňovat jeho rozhodnutí a připomínat mu každou drobnou chybu. Když se něco povedlo, připsal si zásluhy. Když se něco nepovedlo, odpovědnost nesl Marek.
Nejhorší nebyla samotná kritika. Byla to nejistota.
Marek každé ráno přicházel do práce s napětím. Před poradou si několikrát kontroloval připravené materiály. Každý e-mail četl třikrát, než ho odeslal. Začal pochybovat i o rozhodnutích, která dříve dělal naprosto samozřejmě.
Doma už nedokázal vypnout. Partnerka si všimla, že je podrážděný, uzavřený a stále častěji přemýšlí o práci. Marek jí opakoval, že musí vydržet. Vždyť přece nemůže zahodit jedenáct let kariéry.
Jednoho večera se ho zeptala:
„A kolik dalších let chceš obětovat člověku, který ti každý den bere sebevědomí?“
Marek dlouho mlčel.
Druhý den začal hledat jiné zaměstnání. Nebylo to snadné. Měl strach ze změny, z nového prostředí i z toho, jestli ještě někde uspěje.
O tři měsíce později odcházel.
Až tehdy pochopil, jak moc se změnil. Neztratil schopnosti. Jen příliš dlouho žil v prostředí, které ho přesvědčovalo, že žádné nemá.
Někdy totiž nepotřebujeme být lepšími zaměstnanci. Potřebujeme přestat pracovat pod lidmi, kteří nás systematicky přesvědčují o vlastní nedostatečnosti. - Kategorie F -