Martinovi bylo třicet dva let, když se poprvé začal bát vlastního bytu.
Nejdříve to byly jen zvláštní zvuky. Šepot za dveřmi, tlumený smích na chodbě a pocit, že někdo komentuje každý jeho krok. Později začal slyšet hlasy i ve chvílích, kdy byl úplně sám.
„Stejně ti nikdo nevěří.“
„Oni o tobě vědí všechno.“
Martin začal kontrolovat zámky, zatahovat závěsy a vypínat telefon. Byl přesvědčený, že ho někdo sleduje. Když mu sestra řekla, že se jí jeho chování zdá zvláštní, rozzlobil se. Vždyť přece slyšel, co slyšel. Proč mu nikdo nevěří?
Jednoho dne už strach nedokázal zvládnout a souhlasil s psychiatrickým vyšetřením.
Diagnóza zněla: schizofrenie.
Následovala léčba, nastavování medikace a dlouhé rozhovory s lékařem. Hlasy postupně ztrácely na intenzitě. Martin se učil rozpoznávat, kdy mu vlastní mysl předkládá něco, co ostatní nevnímají.
Po několika měsících řekl sestře:
„Víš, co bylo nejhorší? Ne ty hlasy. Ale to, že jsem se bál o nich vůbec někomu říct.“
Sestra ho objala.
A Martin poprvé pochopil, že diagnóza nemusí znamenat konec života, plánů ani lidské důstojnosti.
Schizofrenie není charakterová slabost. A člověk s touto diagnózou není svou nemocí. - Kategorie F -
