Petr seděl v tramvaji a tiše si povídal s mužem, který stál vedle něj.
„Dneska už nikomu nevěř,“ řekl mu muž.
Petr přikývl.
Jenže ostatní cestující viděli něco jiného. Vedle Petra nikdo nestál.
První týdny si myslel, že jde o únavu. Potom začal slyšet hlasy i doma. Někdy mu radily, jindy ho obviňovaly. Občas mu tvrdily, že sousedé proti němu něco plánují.
Postupně přestal chodit do práce. Přestal zvedat telefon. Zakrýval okna, protože měl pocit, že ho někdo sleduje.
Jeho sestra ho jednoho dne přesvědčila, aby navštívil psychiatra.
Diagnóza zněla schizofrenie.
Petr nejprve odmítal uvěřit, že jeho prožitky mohou souviset s nemocí. Hlasy pro něj byly skutečné. Jeho strach byl skutečný. A právě proto bylo tak těžké přijmout, že jeho mozek může vytvářet přesvědčivou realitu, která neodpovídá okolnímu světu.
Léčba nebyla jednoduchá. Trvalo dlouho, než se jeho stav stabilizoval. Hlasy postupně zeslábly a Petr se začal znovu vracet do běžného života.
Jednou sestře řekl:
„Nejhorší nebylo, že jsem slyšel hlasy. Nejhorší bylo, že jsem nevěděl, komu mám věřit. Ani vlastní hlavě.“
Někdy člověk nepotřebuje, abychom mu dokazovali, že se mýlí. Potřebuje někoho, kdo mu pomůže najít cestu zpátky do bezpečí. - Kategorie F -