Petr seděl každý večer u kuchyňského stolu a psal dopisy své dceři. Bylo jí dvacet šest let a už téměř tři roky spolu nemluvili.
Nikdy jí žádný dopis neposlal.
V každém se omlouval za něco jiného. Za přísnost, za výčitky, za chvíle, kdy místo rozhovoru zvýšil hlas. A především za to, že si dlouho myslel, že rodič má vždycky pravdu.
Jednoho dne přišla jeho sousedka. Všimla si, že Petr několik dní nevychází z bytu.
„Petře, co se děje?“
„Čekám, jestli mi někdo napíše.“
„A kdo?“
„Dcera. Jenže ona neví, že čekám.“
Sousedka se podívala na stůl. Ležela tam hromada obálek, všechny nadepsané stejným jménem.
„Proč jí prostě nenapíšete?“
Petr chvíli mlčel.
„Protože se bojím, že mi odpoví. A ještě víc se bojím, že neodpoví vůbec.“
Sousedka si přisedla.
„Víte, někdy člověk nepotřebuje slyšet, že mu bylo odpuštěno. Potřebuje jen konečně přiznat, že něco pokazil.“
Druhý den Petr napsal poslední dopis. Tentokrát krátký.
„Ahoj. Nevím, jestli ještě někdy budeme sedět u jednoho stolu. Ale chtěl bych, abys věděla, že mě mrzí všechno, co jsem nedokázal říct, když na tom záleželo. Nečekám odpověď. Jen jsem nechtěl, aby moje mlčení bylo posledním slovem mezi námi.“
Dopis odeslal.
O čtyři dny později přišla odpověď.
Byla v ní jediná věta:
„Tati, můžeme si někdy zavolat.“
Petr se rozplakal.
Ne proto, že bylo všechno napravené. Ale proto, že poprvé po dlouhé době pochopil, že některé dveře se nezavírají navždy.
Někdy není nejtěžší odpustit druhým. Nejtěžší je najít odvahu přiznat vlastní chyby.
