Čtyřiatřicetiletý Martin skončil na psychiatrickém oddělení poté, co několik nocí téměř nespal a odmítal zůstat doma sám. Rodině tvrdil, že se v jeho bytě děje něco zvláštního. Měl pocit, že někdo stojí za dveřmi, poslouchá jeho rozhovory a čeká, až usne.
Zpočátku si myslel, že je pouze unavený. Potom začal kontrolovat zámky, několikrát denně měnil hesla a vypínal telefon, protože se obával, že ho někdo sleduje. Když ho sestra našla sedět uprostřed noci na chodbě před bytem, přesvědčila ho, aby vyhledal odbornou pomoc.
V nemocnici Martin několik dní téměř nemluvil. Bál se, že mu nikdo neuvěří. Lékaři postupně zjišťovali, jak dlouho potíže trvají, jak spí a zda neužívá nějaké látky nebo léky, které by mohly jeho stav ovlivnit.
Při jednom rozhovoru Martin konečně přiznal, že někdy slyší své jméno, přestože v místnosti nikdo není. Nedokázal rozlišit, co skutečně slyšel a co mohl vytvořit jeho vlastní mozek.
Následovalo další vyšetření a individuálně nastavená léčba. Martinův stav se postupně začal zlepšovat. Neznamenalo to, že všechny obavy zmizely přes noc, ale poprvé po dlouhé době dokázal několik hodin klidně spát.
Při odchodu z oddělení řekl sestře: „Nejhorší nebylo to, čeho jsem se bál. Nejhorší bylo, že jsem tomu strachu věřil víc než všem lidem kolem sebe.“ - Kategorie F -