Když Petra přivezli do psychiatrické nemocnice, tvrdil, že ho sousedé sledují přes elektrické zásuvky a že mu někdo každou noc mění vzpomínky. Několik nocí téměř nespal a jeho rodina už nevěděla, jak mu pomoci.
Po přijetí lékaři zahájili vyšetření a nastavili léčbu. První dny byl Petr nedůvěřivý a odmítal s personálem spolupracovat. Postupně se ale jeho stav začal měnit.
Po třech týdnech už dokázal klidně hovořit, najíst se s ostatními pacienty a znovu spát. Jednoho odpoledne za ním přišla matka. Petr se na ni dlouze díval a pak se zeptal: „Promiňte, my se známe?“
Matka se rozplakala. Petr si na některé události z období nemoci vzpomínal jen útržkovitě. Jiné si vybavoval úplně jinak, než se skutečně staly.
Po propuštění ho čekala další léčba a postupný návrat do běžného života. Nejvíc se však bál jediné věci: že se mu všechno vrátí.
Někdy totiž není nejtěžší opustit nemocnici. Nejtěžší je znovu uvěřit vlastní mysli. - Kategorie F -
