Kultura strachu nevzniká tím, že se zaměstnanci bojí jednoho konkrétního člověka. Vzniká tehdy, když se strach postupně stane běžnou součástí fungování firmy.
Lidé přestanou říkat, co si skutečně myslí. Neupozorňují na chyby, protože nechtějí být označeni za problémové. Nepřicházejí s nepříjemnými otázkami. Raději souhlasí, mlčí a čekají, co rozhodne vedení.
Výzkum dlouhodobě ukazuje, že obava z negativních osobních či profesních důsledků patří mezi důvody, proč zaměstnanci své názory a problémy zatajují.
Problém je, že ticho může zvenku vypadat jako loajalita. Ve skutečnosti může znamenat rezignaci.
Kultura strachu navíc neovlivňuje pouze komunikaci. Dlouhodobé mlčení, nejistota a obava z hodnocení mohou souviset s vyšším vyčerpáním a vyhořením. Studie publikovaná v Academy of Management Journal například zjistila silnější souvislost mezi pracovním mlčením a vyhořením než mezi aktivním vyjadřováním názoru a vyhořením.
Změna přitom nezačíná motivačním plakátem na zdi. Začíná reakcí manažera na nepříjemnou informaci.
Když zaměstnanec upozorní na problém, může přijít trest, zesměšnění nebo ignorování. Nebo může přijít otázka: „Co s tím můžeme udělat?“
Právě v těchto okamžicích se rozhoduje, zda firma buduje strach, nebo psychologické bezpečí.
Firma, ve které se lidé bojí mluvit, nemusí mít málo problémů. Může mít jen příliš mnoho lidí, kteří o nich mlčí.