Petr seděl každé ráno v autě před kanceláří. Motor běžel, rádio hrálo, lidé kolem spěchali do práce. Přesto nedokázal vystoupit.
Poslední měsíce měl zvláštní pocit. Všechno kolem něj vypadalo nějak jinak. Ulice, které znal dvacet let, mu připadaly cizí. Hlasy kolegů zněly vzdáleně a někdy měl pocit, jako by svůj život sledoval zvenčí.
Nejdříve si myslel, že je unavený. Potom začal hledat příčinu na internetu. Čím více četl, tím větší strach měl.
Jednou večer řekl manželce: „Já už nevím, jestli jsem skutečně tady. Vím, že sedím doma, ale připadá mi, jako bych se na všechno díval přes sklo.“
Manželka ho nejprve uklidňovala. Když ale Petr přestal chodit mezi lidi a začal se vyhýbat i běžným nákupům, přesvědčila ho, aby vyhledal odbornou pomoc.
Psychiatr mu vysvětlil, že podobné prožitky mohou souviset s depersonalizací a derealizací. Neznamenají automaticky, že člověk ztrácí rozum. Je však důležité hledat příčinu a nastavit vhodnou léčbu.
Petr začal docházet na terapii a postupně se učil pracovat s úzkostí. Nezměnilo se všechno přes noc. Některé dny byly stále těžké, ale přestal se svých pocitů tolik bát.
Po několika měsících jednou vystoupil z auta, nadechl se čerstvého vzduchu a zamířil do kanceláře.
Nebyl to žádný velký životní triumf. Pro Petra to ale znamenalo obrovský krok.
Někdy totiž největším vítězstvím není změnit svět kolem sebe, ale znovu se v něm cítit přítomný. - Kategorie F -