„Věděl, že je doma. Přesto měl pocit, že se právě probudil v cizím životě.“
Martinovi bylo 34 let. Měl zaměstnání, partnerku a na první pohled docela obyčejný život. Jenže posledních několik měsíců se s ním dělo něco, co nedokázal nikomu pořádně vysvětlit.
Někdy seděl v obývacím pokoji a najednou měl pocit, že všechno kolem něj je neskutečné. Nábytek vypadal povědomě, ale zároveň cize. Hlas partnerky slyšel, ale připadal mu vzdálený, jako by přicházel z jiného světa.
Nejhorší chvíle přicházely venku. V obchodě se zastavil mezi regály a přepadla ho myšlenka, že se snad každou chvíli probudí. Věděl, že je to nesmysl, ale pocit byl tak silný, že se začal bát chodit mezi lidi.
Jednou v noci partnerce konečně řekl: „Mám strach, že přicházím o rozum.“
Ta ho místo přesvědčování, že si všechno namlouvá, objednala k psychiatrovi.
Po vyšetření se začalo mluvit o úzkostné poruše a depersonalizačních a derealizačních prožitcích. Martin pochopil, že jeho zvláštní pocity nemusí znamenat ztrátu kontaktu s realitou. Dostali společně s lékařem prostor hledat vhodnou léčbu a způsob, jak zvládat úzkost.
Zlepšení nepřišlo přes noc. Byly lepší dny i návraty nepříjemných stavů. Ale postupně se přestal každého pocitu děsit.
Po několika měsících řekl partnerce větu, kterou by dříve považoval za nemožnou:
„Už nepotřebuji každou minutu kontrolovat, jestli je svět skutečný. Chci v něm zase normálně žít.“
Někdy člověka nejvíc vyděsí vlastní prožívání. A právě tehdy potřebuje pochopení, nikoliv odsouzení. - Kategorie F -