Petr seděl u kuchyňského stolu a díval se na svůj hrnek. Věděl, že je jeho. Věděl, že ho ráno vytáhl ze skříňky. Přesto měl zvláštní pocit, jako by se na celou scénu díval zvenčí, přes neviditelné sklo.
Všechno kolem bylo skutečné. A přitom mu všechno připadalo podivně vzdálené. Dokonce i jeho vlastní ruce.
„Co když už to nikdy nepřejde?“ napadlo ho.
Poslední týdny bojoval s úzkostí a panickými stavy. Teď se k nim přidal další strach – pocit odcizení od sebe sama a okolního světa. Lékař mu vysvětlil, že podobné prožitky se mohou objevovat při silné úzkosti a depersonalizaci či derealizaci.
Petr se začal učit, že nemusí každou zvláštní myšlenku okamžitě analyzovat. Že nemusí každou minutu kontrolovat, jestli už se cítí normálně. A že požádat o odbornou pomoc není prohra.
Jednoho rána se probudil a všiml si, že deset minut vůbec nemyslel na své příznaky.
Nebyl to zázrak. Ani konec všech potíží.
Byl to jen malý okamžik, ve kterém si uvědomil, že jeho život není tvořený pouze tím, co právě prožívá.
Protože člověk není svou nemocí. Je to člověk, který se i uprostřed nemoci snaží najít cestu zpátky k sobě.