Odpovědnost v práci může být zdrojem hrdosti. Pro některé lidi se však postupně mění v něco úplně jiného – v neustálý tlak, strach z chyby a pocit, že na jejich rozhodnutích závisí úplně všechno.
Úzkost z odpovědnosti často začíná nenápadně. Člověk si chce odvést perfektní práci, nechce zklamat kolegy ani nadřízené a má potřebu mít všechno pod kontrolou. Postupně ale začíná každé rozhodnutí zpochybňovat. „Co když jsem něco přehlédl?“ „Co když se něco pokazí?“ „Co když za to budu moct já?“
Výsledkem může být přehnaná kontrola, odkládání rozhodnutí, neustálé vracení se k hotovým úkolům nebo práce dlouho do večera. Člověk přestává pracovat proto, aby něco vytvořil, a začíná pracovat především proto, aby předešel možné chybě.
Velkou roli zde hraje perfekcionismus. Pokud si člověk spojí vlastní hodnotu s bezchybným výkonem, každá chyba pro něj přestává být běžnou součástí práce a stává se důkazem osobního selhání.
Zdravá odpovědnost ale neznamená nést všechno na vlastních bedrech. Znamená umět rozhodnout, přijmout přiměřené riziko a zároveň si uvědomit, že ne všechno lze předvídat nebo ovlivnit.
Důležitou dovedností proto není pouze „dělat věci správně“, ale také umět říct: Udělal jsem maximum, které bylo v dané situaci možné.
Odpovědnost bez hranic totiž není profesionalita. Je to cesta k vyčerpání.