„Co si o mně budou myslet?“
„Co když je zklamu?“
„Co když nejsem dost dobrý?“
Pro mnoho lidí nejsou tyto otázky jen občasným zamyšlením. Mohou se stát každodenním zdrojem úzkosti. Člověk začne svůj život poměřovat očekáváním rodičů, partnera, kolegů, přátel nebo společnosti. A postupně přestává vnímat, co vlastně chce on sám.
Úzkost z očekávání okolí často vzniká z potřeby být přijatý, oceňovaný a „dostatečný“. Člověk se snaží vyhovět všem, nechce nikoho zklamat a každé odmítnutí nebo kritiku může vnímat jako osobní selhání.
Problém nastává ve chvíli, kdy se přizpůsobování stane způsobem života. Říkáme „ano“, přestože chceme říct „ne“. Přijímáme povinnosti, které už nezvládáme. Bojíme se udělat rozhodnutí, protože přemýšlíme především nad tím, jak ho budou hodnotit ostatní.
Dlouhodobý tlak může vést k napětí, vyčerpání, problémům se spánkem, podrážděnosti nebo stále silnější úzkosti. Člověk může dokonce získat pocit, že žije život podle cizích pravidel.
Důležitým krokem je začít rozlišovat mezi tím, co od nás skutečně očekávají druzí, a co očekáváme sami od sebe. Ne každé očekávání je povinnost. A ne každé zklamání druhého znamená, že jsme udělali něco špatně.
Nemusíme být dokonalí. Nemusíme vyhovět všem. A nemusíme si svou hodnotu zasloužit tím, že budeme neustále splňovat představy ostatních.
Někdy je nejzdravější otázka úplně jednoduchá:
„Co bych udělal, kdybych se nebál, co si o mně budou myslet ostatní?“