Byl to úplně obyčejný čtvrtek na Andělu. Venku mrholilo, takový ten podzimní déšť, co není dost silný na deštník, ale za pět minut vás promáčí na kost. Byla jsem na cestě ze samoobsluhy, v jedné ruce papírovou tašku s rohlíky a máslem, v druhé telefon, na kterém jsem projížděla zprávy. Bylo mi třicet, měla jsem pocit, že mám svůj život docela pod kontrolou – práci, nájem, vztahy. Všechno běželo tak, jak mělo.
Až do chvíle, než jsem vstoupila do metra.
Na schodech směrem dolů k nástupišti se mi najednou udělalo teskno. Ne smutno, ale zničehonic úzko. Na perónu stála spousta lidí, všichni mlčeli, dívali se do telefonů nebo do blba a čekali. Sousední kolej hlučně projížděla, vzduch byl těžký, vyhřátý a voněl takovým tím typickým prachem a ozónem.
Zničehonic se mi sevřel hrudník.
Znáte ten pocit, když na vás zpoza rohu někdo bafne a vám na vteřinu vyskočí srdce až do krku? Představte si tenhle moment, ale vynásobený deseti. A hlavně – bez toho rohu a bez toho člověka. Jen vy, papírová taška s nákupem a pocit, že se právě stalo něco strašného.
Zrychlil se mi dech. Snažila jsem se nadechnout zhluboka, ale vzduch jako by mi zůstával jen v puse a nedostal se do plic. Ruce se mi začaly potit tak, že mi taška téměř vyklouzla z prstů. Svět kolem se najednou zvláštně proměnil. Zvuky zhořkly a vzdálily se, světla zářivek byla najednou příliš ostrá, až mě z nich bolely oči. Měla jsem pocit, že jestli hned nezmizím, odevzdám vědomí přímo na tu špinavou dlažbu mezi cizí boty.
„Je vám dobře?“ zeptala se mě paní v červeném kabátě. Možná si všimla, jak křečovitě svírám zábradlí.
Nedokázala jsem odpovědět. Jen jsem přikývla, otočila se a vyšla ty schody zpátky nahoru na povrch. Bez rozmyslu, jen na čistý instinkt zvířete, které potřebuje utéct z pasti.
Nahoře na Holečkově ulici jsem se opřela o zeď jednoho činžáku. Studená omítka mě chladila do zad. Dýchala jsem zrychleně, srdce mi bušilo až v uších a v hlaveň mi běžel jediný dotaz: Co to se mnou proboha je? Vždyť mi nic není.
Sedla jsem si na nízkou lavičku kousek od tramvajové zastávky. Divoce jsem hledala pevný bod. Divala jsem se na kola projíždějících aut, na kapky vody, které stékaly po skle vitríny jednoho pekařství, na paní, co vedla malého psa na vodítku. Po deseti minutách ten nejhorší tlak povolil. Tělo se zklidnilo, ale zůstala po tom obrovská, olověná únava. Jako bych právě uběhla maraton, aniž bych udělala jediný rychlý krok.
Trvalo mi ještě dlouho, než jsem pochopila, co se tenkrát na tom perónu stalo. Nepřišlo žádné velké odhalení, žádný zázračný moment, kdy by všechno zmizelo. Zjistila jsem ale, že tělo si občas řekne o pauzu způsobem, který si sami nevybereme. Můj život byl v té době plný drobných, nenápadných věcí, které jsem dlouhodobě přehlížela a schovávala do pozadí. A ono si to prostě vybralo svou daň.
Dneska už viem, jak ten pocit vypadá, když se zvedá. Nepopírám ho, nesnažím se před ním utíkat. Prostě si jen zpomalím krok, nadechnu se a počkám. Někdy na mě ta vlna ještě přijde, ale já už vím, že tak jako přišla, zase odejde. A že i když se svět na pár minut rozpadne na kusy, země pod nohama zůstává pořád stejně pevná.