Manažerské vyhoření často nepřichází ve chvíli, kdy člověk přestane zvládat práci. Přichází mnohem dříve – ve chvíli, kdy ji stále zvládá, ale za cenu stále většího psychického vyčerpání.
Manažer bývá zvyklý rozhodovat, řešit problémy, nést odpovědnost a být oporou ostatním. Právě proto může vlastní vyčerpání dlouho přehlížet. Funguje dál, odpovídá na e-maily večer, bere telefon o víkendu a přesouvá odpočinek na „až bude klid“. Jenže klid často nepřijde.
Varovnými signály mohou být dlouhodobá únava, podrážděnost, horší soustředění, ztráta motivace, cynismus vůči práci nebo pocit, že už člověka nic skutečně netěší. Postupně se může měnit i způsob rozhodování. Manažer začne odkládat důležitá rozhodnutí, vyhýbat se lidem a fungovat pouze v režimu hašení problémů. WHO popisuje burnout jako důsledek chronického pracovního stresu, který nebyl úspěšně zvládnut.
Důležité je pochopit, že vyhoření není pouze otázkou osobní odolnosti. Roli může hrát také nadměrná pracovní zátěž, nedostatek kontroly, dlouhá pracovní doba, nízká podpora nebo špatně nastavená organizace práce.
Manažer nemusí být slabý, protože potřebuje zpomalit. Někdy je naopak známkou odpovědnosti schopnost včas rozpoznat, že současný způsob fungování už není dlouhodobě udržitelný.
Největší problém manažerského vyhoření není to, že člověk pracuje příliš mnoho. Je to okamžik, kdy si přestane připouštět, že už takto dál pracovat nemůže.