Manažer má často působit jako člověk, který ví, co dělat. Rozhodný, klidný, odolný. Jenže za profesionálním výrazem se mohou skrývat emoce, které si nemůže nebo nechce dovolit ukázat.
Strach z chyby. Nejistota před důležitým rozhodnutím. Obava ze ztráty respektu. Vztek na člověka, kterému už potřetí vysvětluje stejnou věc. Smutek z odchodu schopného kolegy. Nebo obyčejné vyčerpání, které se po letech vedení začíná měnit v emoční prázdnotu.
Problém není v tom, že manažer tyto emoce má. Problém může nastat ve chvíli, kdy je dlouhodobě pouze potlačuje.
Člověk může určitou dobu fungovat v režimu „musím to zvládnout“. Jenže potlačené emoce nezmizí tím, že je ignorujeme. Mohou se projevit podrážděností, cynismem, nespavostí, únavou, ztrátou motivace nebo stále menší schopností reagovat s odstupem.
Manažer navíc často nemá před sebou člověka, kterému může bez obav říct: „Nevím, jestli to zvládnu.“ Čím vyšší pozice, tím větší může být pocit, že není komu svou nejistotu ukázat.
Psychicky zdravé vedení ale neznamená být bez emocí. Znamená umět je rozpoznat, přijmout a pracovat s nimi tak, aby neřídily naše rozhodování.
Silný manažer proto není člověk, který nikdy nepochybuje, nebojí se ani se neunaví.
Je to člověk, který si dokáže přiznat, co se v něm skutečně děje – dříve, než jeho neřešené emoce začnou řídit jeho tým.