Strach z propuštění dokáže člověku vzít klid i v době, kdy se ve skutečnosti nic neděje.
Stačí jedna poznámka od nadřízeného, horší výsledek, změna ve firmě nebo zpráva o propouštění v jiném oddělení. Mozek začne okamžitě vytvářet scénáře: Co když budu další? Co když si hledají někoho jiného? Co když už se mnou nejsou spokojení?
Problém je, že dlouhodobý strach z propuštění neovlivňuje pouze pracovní výkon. Postupně zasahuje do psychického zdraví.
Člověk začne být přehnaně opatrný. Bojí se říct svůj názor, odmítnout další úkol nebo upozornit na chybu. Pracuje přesčas, kontroluje e-maily večer a neustále sleduje náladu svého nadřízeného. Každá drobnost se může stát „důkazem“, že něco není v pořádku.
Paradoxně tím může vzniknout přesně to, čemu se člověk snaží zabránit. Neustálý stres snižuje koncentraci, zvyšuje únavu a může vést k chybám. Člověk přestává pracovat s jistotou a začíná pracovat ze strachu.
Důležité je rozlišit reálné riziko od katastrofického scénáře.
Existují konkrétní signály, že je pracovní pozice skutečně ohrožena. Ale existuje také úzkost, která dokáže z běžné pracovní situace vytvořit hrozbu.
Pokud člověk žije každý den v očekávání výpovědi, problém už nemusí být pouze v práci. Může jít o dlouhodobé psychické přetížení, které si zaslouží pozornost.
Práce by měla být místem odpovědnosti a výkonu. Neměla by se stát místem, kde člověk každý den čeká na rozsudek.
Strach může člověka krátkodobě motivovat. Dlouhodobě ho ale vyčerpává.