Hospitalizace na psychiatrickém oddělení může proběhnout dvěma způsoby – dobrovolně nebo nedobrovolně. Přestože obě formy mají společný cíl, tedy ochranu zdraví a poskytnutí potřebné léčby, liší se v tom, zda pacient s pobytem v nemocnici souhlasí.
Dobrovolná hospitalizace nastává tehdy, když si člověk uvědomuje své psychické obtíže a souhlasí s přijetím do zdravotnického zařízení. Může jít například o období těžké deprese, úzkostí, vyčerpání nebo zhoršení příznaků duševního onemocnění. Pacient podepisuje souhlas s hospitalizací a aktivně spolupracuje na léčbě. Ve většině případů může také požádat o propuštění, pokud jeho zdravotní stav dovoluje bezpečný odchod.
Nedobrovolná hospitalizace je naopak výjimečným opatřením. Dochází k ní tehdy, když člověk kvůli svému psychickému stavu představuje bezprostřední nebezpečí pro sebe nebo své okolí, případně není schopen posoudit svůj zdravotní stav a odmítá nezbytnou pomoc. Typicky se může jednat o akutní psychózu, těžké sebevražedné myšlenky nebo stavy spojené se ztrátou kontaktu s realitou.
V případě nedobrovolného přijetí musí zdravotnické zařízení postupovat podle zákona. O hospitalizaci je informován soud, který přezkoumává, zda jsou splněny podmínky pro omezení osobní svobody pacienta. Tento proces slouží jako ochrana práv hospitalizovaného člověka.
Pro mnoho lidí je představa psychiatrické hospitalizace spojena se strachem a nejistotou. Ve skutečnosti je však jejím hlavním cílem zajistit bezpečí, stabilizovat zdravotní stav a vytvořit prostor pro účinnou léčbu. Ať už je hospitalizace dobrovolná nebo nedobrovolná, měla by vždy směřovat k tomu, aby se člověk mohl vrátit k co nejkvalitnějšímu a spokojenějšímu životu.