Psychofarmaka mohou lidem výrazně pomoci zvládat úzkosti, deprese, nespavost nebo jiné psychické potíže. Problém ale nastává ve chvíli, kdy se z léčby stane závislost. Nejčastěji se to týká benzodiazepinů a některých léků na spaní, které při dlouhodobém užívání mění fungování mozku i psychiky.
Závislost na psychofarmakách nevzniká jen u lidí, kteří chtějí „uniknout realitě“. Často se rozvíjí nenápadně. Člověk nejprve bere lék podle doporučení lékaře, později ale zjistí, že bez něj nedokáže usnout, uklidnit se nebo fungovat během dne. Organismus si postupně vytváří toleranci, takže původní dávka přestává stačit.
Typickými projevy bývá silná potřeba lék užít, zvyšování dávek, úzkost při vynechání nebo abstinenční příznaky. Ty mohou zahrnovat nespavost, třes, neklid, paniku, podrážděnost, bušení srdce nebo derealizaci. U některých lidí vzniká také psychická závislost – pocit, že bez léku nezvládnou běžný život.
Velkým rizikem je náhlé vysazení. Organismus si na látku zvykne a prudké ukončení může způsobit vážné komplikace. Proto je důležité vysazovat psychofarmaka postupně a vždy pod odborným dohledem.
Závislost na psychofarmakách není selhání charakteru. Často vzniká u lidí, kteří dlouhodobě nesou vysoký stres, trauma nebo psychickou bolest. Samotné léky přitom většinou neřeší příčinu problému, ale pouze tlumí jeho projevy.
Důležitou součástí léčby bývá psychoterapie, práce se stresem, podpora okolí a postupné budování schopnosti zvládat emoce i bez chemické opory. Cesta ven existuje, ale vyžaduje čas, trpělivost a bezpečné vedení.