Hraniční porucha osobnosti bývá často označována jako „rakovina duše“. Ne proto, že by byla nevyléčitelná, ale proto, že pomalu a bolestivě narušuje prožívání, vztahy i samotný pocit vlastní identity. Jedním z nejvýznamnějších faktorů, které se na jejím vzniku podílejí, je právě rodičovská výchova a prostředí, ve kterém dítě vyrůstá.
Dítě se od prvních let učí, zda je svět bezpečný, zda jsou jeho emoce přijatelné a zda má hodnotu takové, jaké je. Pokud však vyrůstá v prostředí nepředvídatelnosti, citového chladu, odmítání, přehnané kritiky nebo naopak chaotické výchovy bez hranic, jeho psychika nedostává pevný základ. Emoce dítěte nejsou validovány, ale bagatelizovány, zesměšňovány či trestány. Postupně se v něm vytváří hluboký pocit nejistoty a strachu z opuštění.
Typické jsou rodiny, kde rodič jednou projevuje lásku a podruhé chlad či agresi. Dítě pak nikdy neví, co očekávat. Učí se, že vztahy bolí a že láska je podmíněná. V dospělosti se to projevuje extrémní citovou nestabilitou, impulzivitou, výbuchy hněvu, sebepoškozováním a zoufalou potřebou být milován, přestože člověk současně druhým nedokáže věřit.
Hraniční porucha osobnosti nevzniká jen „špatnou výchovou“, ale právě dlouhodobým narušením citové jistoty. Dítě, které nemělo možnost bezpečně prožít své emoce, se je nikdy nenaučilo zdravě regulovat. Každé odmítnutí pak v dospělosti vnímá jako ohrožení vlastní existence.
Je důležité zdůraznit, že nejde o hledání viníka, ale o pochopení souvislostí. Jen když člověk porozumí kořenům své bolesti, může začít léčit následky. Rakovina duše totiž nezačíná v dospělosti – často začíná v dětském pokoji, kde chybělo přijetí, bezpečí a stabilní láska.