Dlouhodobé odmítání patří mezi zkušenosti, které mohou významně ovlivnit rozvoj i průběh Hraniční poruchay osobnosti. Pokud dítě opakovaně zažívá odmítání, kritiku, emoční chlad nebo pocit, že jeho potřeby nejsou důležité, může si postupně vytvořit hluboké přesvědčení, že není dost dobré, hodné lásky nebo přijetí.
U lidí s hraniční poruchou osobnosti bývá strach z odmítnutí jedním z nejbolestivějších témat. I běžné situace, jako je pozdější odpověď na zprávu, zrušená schůzka nebo menší konflikt, mohou vyvolat intenzivní úzkost a pocit opuštění. Mozek člověka, který byl dlouhodobě odmítán, je často nastaven na neustálé vyhledávání známek dalšího odmítnutí.
Následkem mohou být prudké změny nálad, silné emocionální reakce, zoufalá snaha udržet si blízké vztahy nebo naopak jejich náhlé ukončování ze strachu, že odmítnutí stejně přijde. Vnitřní bolest bývá natolik intenzivní, že někteří lidé sahají k sebedestruktivnímu chování, sebepoškozování nebo jiným nezdravým způsobům zvládání emocí.
Dlouhodobé odmítání může také narušit vytváření zdravé identity. Člověk často neví, kým skutečně je, protože velkou část života přizpůsoboval své chování snaze získat přijetí od druhých. Jeho sebehodnota pak závisí především na názorech okolí.
Dobrou zprávou je, že tyto rány nejsou nevratné. Psychoterapie, bezpečné vztahy a postupné získávání nových zkušeností mohou pomoci vytvořit zdravější obraz sebe sama. Člověk se učí, že odmítnutí není důkazem jeho bezcennosti a že jeho hodnota nezávisí na tom, zda ho všichni přijmou.
Hraniční porucha osobnosti bývá někdy obrazně označována jako „rakovina duše“, protože zasahuje samotné prožívání sebe i vztahů. Přesto i hluboké rány způsobené dlouhodobým odmítáním mohou postupně hojit porozumění, odborná pomoc a lidská blízkost.