Citová deprivace představuje dlouhodobý nedostatek bezpečí, lásky, přijetí a emoční podpory v dětství. Právě tento faktor bývá velmi často přítomen u lidí s Hraniční poruchou osobnosti, která je někdy obrazně označována jako „rakovina duše“ kvůli hlubokému psychickému utrpení, které přináší.
Dítě potřebuje stabilní vztah, ve kterém se cítí milované a v bezpečí. Pokud vyrůstá v prostředí odmítání, chladu, chaosu, kritiky nebo nepředvídatelných emocí rodičů, jeho psychika se vyvíjí pod silným tlakem. Nenaučí se zdravě pracovat s emocemi ani vytvářet stabilní vztahy.
Citově deprivovaný člověk si často nese hluboký pocit vnitřní prázdnoty a strachu z opuštění. Právě tyto pocity patří mezi nejčastější projevy hraniční poruchy osobnosti. Emoce bývají extrémně intenzivní, rychle se mění a člověk může reagovat impulzivně, sebepoškozováním nebo destruktivním chováním.
Mnoho lidí s touto poruchou zároveň neustále hledá potvrzení vlastní hodnoty u druhých. Touha po blízkosti se však paradoxně střídá se strachem z odmítnutí. Vztahy proto bývají velmi bouřlivé, plné konfliktů, idealizace i následného zklamání.
Citová deprivace nezanechává viditelné rány na těle, ale hluboké stopy v psychice. Člověk může celý život bojovat s pocitem, že není dost dobrý, že si nezaslouží lásku nebo že bude nakonec vždy opuštěn.
Důležité však je, že psychické zranění nemusí být definitivní. Psychoterapie, bezpečné vztahy a postupná práce s emocemi mohou pomoci vytvořit nový pocit stability, bezpečí a vlastní hodnoty.