Hraniční porucha osobnosti často nevzniká náhle v dospělosti. Její kořeny bývají hluboko v dětství – v prostředí, kde dítě dlouhodobě nezažívalo bezpečí, stabilitu nebo citovou jistotu. Psychická zranění z raného období života mohou zásadně ovlivnit vývoj emocí, vztahů i vnímání sebe sama.
Mnoho lidí s hraniční poruchou osobnosti vyrůstalo v prostředí plném chaosu, odmítání, nepředvídatelnosti nebo emocionálního chladu. Nemuselo jít jen o fyzické násilí. Velmi destruktivní může být i citové zanedbávání, neustálá kritika, manipulace, ponižování nebo pocit, že emoce dítěte nikoho nezajímají.
Dítě si v takovém prostředí nevytvoří zdravý pocit bezpečí. Místo toho se učí, že vztahy bolí, láska je nejistá a vlastní emoce jsou problém. V dospělosti se pak často objevuje intenzivní strach z opuštění, extrémní citlivost na odmítnutí, impulzivita nebo prudké výkyvy nálad.
Psychologové upozorňují, že opakované psychické zranění v dětství může narušit samotný vývoj osobnosti. Mozek dítěte se dlouhodobě adaptuje na stres a nebezpečí. Člověk pak žije v neustálém vnitřním napětí, jako by byl stále ohrožený, i když už dávno není.
Hraniční porucha osobnosti bývá někdy označována jako „rakovina duše“, protože zasahuje téměř všechny oblasti života – vztahy, identitu, emoce i schopnost prožívat vnitřní klid. Přesto není člověk odsouzený k celoživotnímu utrpení. Psychoterapie, bezpečné vztahy a postupná práce s traumatem mohou pomoci obnovit stabilitu i pocit vlastní hodnoty.
Největší problém často není to, co člověk prožil. Ale to, že své zranění nesl celé roky úplně sám.