Attachment neboli citová vazba představuje způsob, jakým si člověk od dětství vytváří vztahy k druhým lidem. Vzniká především v raném kontaktu s pečující osobou. Pokud dítě zažívá bezpečí, stabilitu a emoční dostupnost, vytváří si zdravý pocit důvěry. Pokud však vyrůstá v prostředí chaosu, odmítání, zanedbávání nebo nepředvídatelnosti, mohou vzniknout poruchy attachmentu.
Lidé s narušenou citovou vazbou často bojují s intenzivním strachem z opuštění, nedůvěrou, emoční nestabilitou nebo naopak s potlačováním emocí. Někteří se ve vztazích nadměrně upínají, jiní si drží odstup a vyhýbají se blízkosti. V dospělosti se tyto vzorce mohou promítat do partnerských vztahů, přátelství i pracovního prostředí.
Psychologie rozlišuje několik základních typů nejisté attachmentové vazby — úzkostnou, vyhýbavou a dezorganizovanou. Dezorganizovaný attachment bývá často spojován s traumatem, domácím násilím nebo dlouhodobým emočním zanedbáváním. Člověk pak současně touží po blízkosti, ale zároveň se jí bojí.
Poruchy attachmentu nejsou známkou slabosti ani „špatné osobnosti“. Jde o hluboce zakořeněné adaptační mechanismy, které vznikly jako ochrana psychiky v náročném prostředí. Dobrou zprávou je, že mozek i emoční prožívání mají schopnost změny. Bezpečné vztahy, psychoterapie a práce s emocemi mohou postupně pomoci vytvořit zdravější vztahové vzorce.
Uzdravení attachmentového zranění nezačíná dokonalými vztahy. Začíná pochopením, proč naše psychika kdysi potřebovala přežít právě tímto způsobem.