Pro mnoho lidí s Hraniční poruchou osobnosti nebylo dětství místem klidu, jistoty a emočního bezpečí. Domov, který měl být útočištěm, se často stal prostředím nejistoty, chaosu nebo nepředvídatelných emocí. Právě dlouhodobý nedostatek bezpečí v rodině může významně ovlivnit vývoj psychiky a schopnost vytvářet stabilní vztahy v dospělosti.
Dítě potřebuje vědět, že jeho emoce budou přijaty, pochopeny a že blízký člověk zůstane dostupný i ve chvílích bolesti nebo strachu. Pokud však vyrůstá v prostředí křiku, odmítání, citového chladu, manipulace nebo nestability, nervový systém se dostává do permanentního napětí. Dítě se učí, že vztahy nejsou bezpečné a že láska může kdykoliv zmizet.
U hraniční poruchy osobnosti se tento vnitřní pocit ohrožení často přenáší i do dospělých vztahů. Objevuje se silný strach z opuštění, extrémní citlivost na odmítnutí, emoční výkyvy nebo zoufalá potřeba ujištění. Člověk může intenzivně toužit po blízkosti, ale zároveň se jí bát. Vnitřně totiž stále očekává bolest, ztrátu nebo odmítnutí.
Mnoho lidí popisuje hraniční poruchu osobnosti jako „rakovinu duše“. Ne proto, že by byli slabí nebo zlí, ale protože dlouhodobá emoční bolest zasahuje samotné prožívání vlastní hodnoty, identity i vztahů. Často jde o důsledek let, během nichž psychika přežívala v prostředí bez dostatečného pocitu bezpečí.
Uzdravení nezačíná potlačením emocí, ale vytvořením prostoru, kde člověk poprvé zažije stabilitu, respekt a přijetí. Bezpečí totiž není luxus. Pro zdravý vývoj psychiky je to základní potřeba.