Hraniční porucha osobnosti bývá často popisována jako „rakovina duše“. Ne proto, že by byla nevyléčitelná, ale protože pomalu a bolestivě rozežírá schopnost člověka cítit bezpečí, stabilitu a vlastní hodnotu. Jedním z nejčastějších kořenů této poruchy je emocionální zanedbávání v dětství – tichá forma traumatu, která nebývá vidět, a přesto zanechává hluboké jizvy.
Emocionálně zanedbávané dítě nemusí být bito ani fyzicky týráno. Stačí, že jeho pocity nejsou přijímány, zrcadleny a chápány. Když dítě slyší „nepřeháněj“, „nebreč“, „to nic není“ nebo vyrůstá vedle rodiče, který je chladný, nepřítomný či nepředvídatelný, učí se jediné: moje emoce jsou špatně a já nejsem důležitý.
Právě zde vzniká prázdnota, která je pro hraniční poruchu osobnosti typická. Dospělý člověk pak zoufale hledá potvrzení lásky, bojí se opuštění, střídá extrémní idealizaci a nenávist, emočně exploduje a zároveň uvnitř cítí nesnesitelnou samotu. Každý vztah se stává bojištěm mezi touhou po blízkosti a strachem ze zranění.
Největší paradox emocionálního zanedbávání spočívá v tom, že člověk často neumí pojmenovat, co se mu vlastně stalo. „Vždyť jsem měl normální dětství,“ říká si. Jenže absence bezpečného emočního napojení je trauma samo o sobě. Nejde o to, co rodiče udělali. Jde o to, co dlouhodobě chybělo.
Uzdravení začíná ve chvíli, kdy člověk pochopí, že jeho přehnané reakce nejsou slabost, ale důsledek letitého emočního hladu. A že i rakovina duše se dá léčit – vztahem, terapií a novou zkušeností, že jeho emoce konečně mají místo.