Disociativní amnézie je psychický stav, při kterém člověk ztrácí přístup k důležitým osobním vzpomínkám, aniž by za tím bylo neurologické poškození mozku. Nejde o běžné zapomínání. Často se týká traumatických nebo silně stresujících událostí, které psychika nedokáže bezpečně zpracovat.
Mozek si vzpomínky „nesmaže“. Spíše je dočasně oddělí od vědomého prožívání. Jde o obranný mechanismus, který má člověka chránit před psychickým přetížením. Typicky se může objevit po těžkém traumatu, domácím násilí, zneužívání, vážné nehodě nebo extrémním stresu.
Člověk si může nepamatovat konkrétní období života, určitou událost nebo v některých případech i svou identitu. Okolí často nerozumí tomu, jak je možné „na něco tak zásadního zapomenout“. Jenže disociace není vědomé rozhodnutí. Je to automatická reakce nervového systému na situaci, kterou psychika vyhodnotila jako ohrožující.
Někdy je amnézie krátkodobá, jindy může trvat týdny či měsíce. Vzpomínky se mohou vracet postupně, náhle nebo prostřednictvím emocí, snů či spouštěčů z okolí. Návrat vzpomínek bývá psychicky velmi náročný a může vyvolat úzkosti, paniku nebo silné emoční reakce.
Léčba se zaměřuje především na bezpečí, stabilizaci a psychoterapii. Důležité není člověka „nutit si vzpomenout“, ale pomoci mu vytvořit psychickou stabilitu, aby mohl své zkušenosti postupně unést.
Disociativní amnézie ukazuje, jak silně dokáže psychika chránit člověka před bolestí. To, co zvenčí vypadá jako zapomínání, může být ve skutečnosti pokus mysli přežít.