Disociace patří mezi časté a velmi zatěžující projevy hraniční poruchy osobnosti. Člověk může mít pocit, že je odpojený od vlastních emocí, těla nebo reality. Svět kolem něj působí vzdáleně, prázdně nebo nereálně. Někteří lidé popisují stav, jako by „nebyli sami sebou“ nebo sledovali svůj život zvenčí.
U hraniční poruchy osobnosti bývá disociace často reakcí na silný stres, konflikty, strach z odmítnutí nebo emoční přetížení. Psychika se tímto způsobem snaží chránit před bolestí, kterou člověk nedokáže v daný moment unést. Jde o obranný mechanismus mozku, nikoliv o vědomé rozhodnutí.
Psychologie upozorňuje, že mnoho lidí s hraniční poruchou osobnosti zažilo v minulosti trauma, emocionální zanedbávání nebo nestabilní vztahy. Dlouhodobé psychické přetížení může narušit schopnost bezpečně regulovat emoce. Disociace pak funguje jako „únikový režim“, který dočasně otupí bolest, úzkost nebo intenzivní vnitřní chaos.
Tyto stavy mohou trvat několik minut, ale někdy i hodiny. Člověk bývá zmatený, hůře si pamatuje části rozhovorů nebo má pocit prázdnoty a odcizení. Okolí často nerozumí tomu, co se děje, protože disociace nemusí být navenek viditelná.
Přestože bývá hraniční porucha osobnosti někdy označována jako „rakovina duše“, nejde o ztracený stav bez naděje. Moderní psychoterapie dokáže výrazně pomoci. Důležitá je zejména práce s traumatem, stabilizací emocí a budováním pocitu bezpečí. Velký význam mají také grounding techniky, práce s dechem a postupné rozpoznávání spouštěčů disociace.
Disociace není slabost ani „přehánění“. Je to signál psychiky, že člověk dlouhodobě nese více bolesti, než dokáže bezpečně zpracovat sám.