Hraniční porucha osobnosti často nevzniká z ničeho. U mnoha lidí má kořeny v dětství, kde místo bezpečí existoval strach, chaos nebo násilí. Dítě, které vyrůstá v prostředí psychického, fyzického nebo emočního násilí, se neučí důvěře. Učí se přežít.
Když dítě neví, zda přijde křik, ponižování, manipulace nebo agresivní výbuch, jeho nervový systém zůstává neustále v pohotovosti. Mozek se přizpůsobuje nebezpečí. Výsledkem může být extrémní citlivost na odmítnutí, silné emoční výkyvy, strach z opuštění nebo vnitřní prázdnota — typické projevy hraniční poruchy osobnosti.
Mnoho lidí s touto poruchou popisuje, že v dětství neměli prostor být sami sebou. Jejich emoce byly zesměšňovány, ignorovány nebo trestány. Dítě pak přestává věřit vlastním pocitům. Často si odnese přesvědčení, že láska bolí, že vztahy nejsou bezpečné a že musí neustále bojovat o přijetí.
Pojem „rakovina duše“ není odborný termín, ale někteří lidé tak hraniční poruchu popisují kvůli intenzitě vnitřního utrpení. Emoční bolest bývá tak silná, že zasahuje vztahy, identitu i schopnost zvládat každodenní život.
Důležité je ale vědět, že minulost nemusí navždy určovat budoucnost. Psychoterapie, bezpečné vztahy a dlouhodobá práce na sobě mohou postupně pomoci vytvořit stabilitu, kterou člověk v dětství nezažil.
Dítě potřebuje bezpečí, aby se mohlo zdravě vyvíjet. Když místo něj dostane strach, může si jeho psychika nést následky ještě mnoho let.