Depersonalizačně-derealizační porucha patří mezi disociativní poruchy a pro člověka může být velmi děsivá. Postižený má pocit, jako by nebyl sám sebou, jako by pozoroval svůj život zvenčí nebo žil ve snu. Realita se může zdát vzdálená, prázdná či „nereálná“. Přesto si člověk většinou uvědomuje, že nejde o skutečné oddělení od reality, ale o zvláštní změnu prožívání.
Depersonalizace znamená odcizení od sebe sama. Člověk může mít pocit, že jeho tělo nepatří jemu, že emoce necítí naplno nebo že jedná automaticky bez vnitřního kontaktu se sebou.
Derealizace se týká okolního světa. Prostředí může působit cize, vzdáleně, zpomaleně nebo uměle. Někteří lidé popisují, že svět vypadá jako film, mlha nebo počítačová hra.
Tyto stavy se mohou krátce objevit i u zdravých lidí například při silném stresu, únavě nebo po traumatické události. Pokud však přetrvávají dlouhodobě a narušují běžný život, může jít o poruchu vyžadující odbornou pomoc.
Častými spouštěči bývá dlouhodobý stres, úzkosti, trauma z dětství, panické ataky nebo psychické přetížení. Mozek se tímto způsobem někdy snaží „odpojit“ od příliš silných emocí a chránit psychiku před zahlcením.
Léčba zahrnuje především psychoterapii, práci se stresem a stabilizaci psychiky. Důležitá je také kvalitní spánková hygiena, omezení psychoaktivních látek a podpora bezpečných mezilidských vztahů. Mnoha lidem pomáhá pochopit, že nejsou „blázni“, ale prožívají stav, který má psychologické vysvětlení a je léčitelný.