Závislá porucha osobnosti patří mezi úzkostné poruchy osobnosti a projevuje se silnou potřebou opory od druhých lidí. Jedinec má potíže s rozhodováním, přebírá názory okolí a často se podřizuje, aby si udržel vztah a pocit bezpečí. Strach z opuštění bývá natolik intenzivní, že vede k tolerování nevyhovujících či dokonce toxických situací.
Typickým znakem je nízké sebevědomí a nedůvěra ve vlastní schopnosti. Lidé s touto poruchou mají pocit, že sami nezvládnou běžné životní výzvy. Vyhledávají proto autority nebo silnější osobnosti, na které se mohou „napojit“. Vztahy však bývají nevyvážené – na jedné straně stojí potřeba péče, na druhé strach ze ztráty.
Příčiny vzniku nejsou jednoznačné. Roli může hrát výchova, například nadměrně ochranitelské nebo naopak odmítavé prostředí, ale i genetické predispozice a rané zkušenosti s nejistotou. Postupně se vytváří vzorec chování, kdy se člověk naučí spoléhat více na druhé než na sebe.
Léčba je možná, i když bývá dlouhodobá. Základem je psychoterapie, která pomáhá budovat zdravé sebevědomí, schopnost rozhodování a větší samostatnost. Důležité je také postupné vystavování situacím, kde se jedinec učí zvládat věci bez závislosti na druhých.
Závislá porucha osobnosti není „slabost“, ale hluboce zakořeněný vzorec. S odbornou pomocí a trpělivostí je však možné najít větší vnitřní jistotu a vyváženější vztahy.