Separační úzkostná porucha patří mezi úzkostné poruchy, které jsou typické především pro dětský věk, ale mohou se objevit i u dospělých. Jde o stav, kdy člověk prožívá výraznou a nepřiměřenou úzkost při odloučení od osoby, ke které má silnou citovou vazbu – nejčastěji od rodiče, partnera nebo jiné blízké osoby.
U dětí se separační úzkost může projevit například silným strachem z odchodu do školy, obavami, že se rodičům něco stane, nebo opakovanými stížnostmi na bolesti břicha či hlavy před situacemi, kdy má dojít k odloučení. Typické jsou také noční můry nebo odmítání spát bez přítomnosti rodiče. Dítě může být výrazně neklidné, plačtivé nebo odmítat běžné denní aktivity.
U dospělých se porucha může projevovat silnou závislostí na partnerovi či rodině, intenzivním strachem z opuštění nebo nadměrnou potřebou kontaktu a ujištění. Člověk může mít potíže fungovat samostatně, například při pracovních cestách nebo při delším odloučení od blízkých.
Příčiny separační úzkostné poruchy jsou obvykle kombinací biologických predispozic, temperamentových rysů a životních zkušeností. Rizikovými faktory mohou být stresující události v rodině, ztráta blízké osoby, nadměrně ochranitelská výchova nebo naopak nejisté rodinné prostředí.
Léčba spočívá především v psychoterapii, nejčastěji v kognitivně-behaviorální terapii, která pomáhá postupně pracovat s úzkostí a posilovat samostatnost. U těžších případů může být součástí léčby i farmakoterapie. Důležitou roli hraje také podpora rodiny a postupné vytváření bezpečných zkušeností s odloučením.
Přestože může být separační úzkostná porucha velmi zatěžující, při včasném rozpoznání a vhodné léčbě je prognóza obvykle dobrá a mnoho lidí se dokáže naučit svou úzkost účinně zvládat.