Hraniční porucha osobnosti zásadně ovlivňuje prožívání vlastní identity. Jedním z jejích nejvýraznějších rysů je tzv. „difúze identity“ – tedy nestabilní a proměnlivý obraz sebe sama.
Lidé s touto poruchou často nevědí, kdo vlastně jsou. Jejich hodnoty, cíle i názory se mohou rychle měnit v závislosti na aktuálních emocích nebo vztazích. To, co dnes považují za důležité, může zítra ztratit význam. Identita tak není pevná, ale spíše „tekutá“ a závislá na okolí.
Silnou roli hraje i vztah k druhým lidem. Jedinec s hraniční poruchou osobnosti může přebírat postoje a chování blízkých osob, aby si zajistil jejich přijetí. Strach z opuštění a odmítnutí vede k tomu, že vlastní „já“ ustupuje potřebě být milován. Výsledkem je vnitřní prázdnota a pocit, že člověk „nemá pevné jádro“.
K této nestabilitě přispívají i extrémní emoční výkyvy. Intenzivní emoce mohou krátkodobě zcela změnit pohled na sebe sama – od pocitu výjimečnosti až po hluboké sebepohrdání. Tento rozpor vytváří dlouhodobé napětí a nejistotu.
Přesto je důležité zdůraznit, že identita není ztracená – je pouze křehká a neukotvená. Psychoterapie, zejména dlouhodobá a strukturovaná, pomáhá postupně budovat stabilnější obraz sebe sama. Učení se regulaci emocí a rozvoji sebereflexe umožňuje člověku nacházet vlastní hodnoty a vytvářet pevnější vnitřní základ.
I když je tato porucha někdy označována jako „rakovina duše“, při správné léčbě a podpoře je možné dosáhnout větší stability, autenticity a hlubšího porozumění vlastní identitě.