Franz Kafka nepsal o úzkosti jako o diagnóze. Psal o ní jako o každodenním způsobu bytí. O tísni, která se vkrádá do vztahů, práce, rodiny i vlastního těla. O pocitu viny bez jasné příčiny. O strachu, že selhání přijde dřív, než člověk stihne cokoliv udělat. A právě proto dnes jeho texty nepůsobí jako literatura z minulosti, ale jako záznam vnitřního světa moderního člověka.

