Pozitivní afirmace – krátké věty typu „Jsem dost dobrý“ nebo „Zvládnu to“ – se staly symbolem moderního self-developmentu. Jedni na ně přísahají, druzí je považují za naivní autosugesci. Kde je pravda?
Psychologie ukazuje, že samotné opakování vět bez vnitřního přesvědčení často nestačí. Pokud má člověk hluboce zakořeněné negativní přesvědčení („Nejsem schopný“), může na něj přehnaně pozitivní afirmace působit až kontraproduktivně – vyvolá vnitřní odpor a připomene rozdíl mezi realitou a přáním.
To ale neznamená, že afirmace nefungují vůbec. Účinné jsou tehdy, když jsou realistické, konkrétní a propojené s chováním. Místo „Jsem úspěšný milionář“ dává větší smysl věta „Každý den dělám krok ke svému cíli“. Taková formulace podporuje růstové nastavení mysli a posiluje vnímání vlastní kompetence.
Důležitý je i kontext. Afirmace fungují lépe jako součást širší práce na sobě – například v kombinaci s terapií, journalingem nebo vědomým nácvikem nových dovedností. Nejde o magii, ale o postupné přepisování vnitřního dialogu. Mozek je plastický: opakované myšlenky vytvářejí nové nervové spoje. Pokud si vědomě volíme podpůrnější jazyk, může to ovlivnit naše emoce i rozhodování.
Shrnutí? Pozitivní afirmace nejsou zázračný nástroj, který změní život přes noc. Mohou však být užitečným nástrojem, pokud jsou uvěřitelné, pravidelné a doprovázené konkrétní akcí. Nejde o to si něco nalhávat, ale učit se mluvit k sobě způsobem, který nás posiluje místo oslabuje.