Karel pracoval v kanceláři, kde se očekávalo, že bude k dispozici prakticky nonstop. Přesčasy se staly normou, ale s každým dnem cítil, že se jeho energie vytrácí.
Večer doma se snažil být milujícím manželem a otcem, ale vnitřně byl vyčerpaný. Cítil, že všechno, co dělá, je málo – ať už jde o práci nebo rodinu. Postupně začal ignorovat signály svého těla: únava, bolesti hlavy, napětí v ramenou.
Terapie mu ukázala, že vyhoření není slabost, ale důsledek dlouhodobého přetížení. Naučil se rozpoznat hranice a delegovat úkoly, učit se odpočívat a brát si čas jen pro sebe. Nešlo to přes noc, ale postupně cítil, že život je snesitelnější a že může fungovat i bez neustálého tlaku.