Bipolární porucha patří mezi nejzávažnější afektivní onemocnění. Nejde o „výkyvy nálady“, jak se často zjednodušeně říká, ale o střídání epizod mánie či hypománie a deprese, které zásadně ovlivňují myšlení, energii i schopnost fungovat v práci a vztazích.
V manické fázi může být člověk nadměrně aktivní, spí minimálně, má zrychlené myšlení, riskuje, utrácí nebo přeceňuje své schopnosti. Okolí to někdy zpočátku vnímá jako „skvělou formu“, ale stav může přerůst v nebezpečné chování či psychotické příznaky. Depresivní fáze naopak přináší hluboký pokles nálady, únavu, pocity bezcennosti a někdy i sebevra*žedné myšlenky.
Onemocnění se obvykle objevuje v mladé dospělosti a má biologické i genetické souvislosti. Významnou roli hraje také stres a nepravidelný životní rytmus. Diagnostika patří do rukou psychiatra – v Česku se tématu dlouhodobě věnoval například Cyril Höschl, který upozorňoval na častou záměnu s „běžnou“ depresí. Nesprávná léčba může průběh zhoršit.
Základem terapie jsou stabilizátory nálady, případně antipsychotika či antidepresiva v přesně indikovaných případech. Stejně důležitá je psychoedukace, pravidelný spánek, strukturovaný režim a podpora blízkých. Psychoterapie pomáhá rozpoznat varovné signály relapsu.
Bipolární porucha je chronické onemocnění, ale při správné léčbě může být dlouhodobě stabilizovaná. Klíčem je včasné rozpoznání, přijetí diagnózy a spolupráce s odborníkem. Destigmatizace tématu je zásadní – nejde o slabost charakteru, ale o poruchu regulace nálady, která si zaslouží respekt a odbornou péči.