Ještě před pár lety byla online schůzka výjimkou. Dnes je běžnou součástí pracovního dne – někdy jich máme víc než těch skutečných. A právě tady začíná tichý problém, o kterém se málo mluví: vyčerpání z virtuálních setkání.
Na první pohled vypadají videohovory efektivně. Ušetří čas, cestování i energii. Ve skutečnosti ale mozek pracuje jinak než při osobním kontaktu. Neustálé sledování obrazovky, snaha číst emoce z pixelů, vědomí vlastního obrazu v kameře i minimální prostor pro přirozené pauzy – to vše zvyšuje kognitivní zátěž. Mozek je ve střehu po celou dobu a nemá kde „vydechnout“.
Dalším faktorem je rozmazání hranic. Online schůzka často plynule navazuje na další, bez přesunu, bez krátké chůze, bez změny prostředí. Tělo sedí, hlava jede. Den končí, ale pocit, že práce skutečně skončila, nepřichází. Právě tento stav je živnou půdou pro vyhoření – tiché, pomalé a nenápadné.
Varovnými signály bývají únava už po několika hovorech, podrážděnost, snížená koncentrace nebo nechuť zapínat kameru. Řešení nemusí být radikální. Pomáhá omezit zbytečné meetingy, zavést „no-meeting“ bloky, vypínat kameru tam, kde není nutná, a vědomě oddělovat pracovní a osobní čas.
Technologie nám mají sloužit, ne nás vysávat. Virtuální setkání jsou skvělý nástroj – pokud jim nastavíme hranice dřív, než je začne nastavovat naše vyčerpaná psychika.