Jana se vyhýbala společenským akcím. Přátelé ji zvát mohli, ale ona pokaždé vymyslela omluvu. Venku se cítila neklidně, každý pohled cizího člověka ji naplňoval studem.
Přesto doma byla milující sestra a spolehlivá kamarádka online. Její úzkost nebyla vidět – úsměv na fotkách byl maskou. Po terapii a malých „zkouškách“ se naučila chodit na krátké setkání a pozorovat své pocity: „Je v pořádku být nervózní.“ Postupně zjišťovala, že lidé její nervozitu neřeší a že malými kroky může překonat izolaci.