Obsedantně-kompulzivní porucha (OCD – z anglického Obsessive-Compulsive Disorder) je psychická porucha, která patří mezi úzkostné poruchy. Je charakterizována přítomností obsesí (vtíravých, opakujících se a nežádoucích myšlenek, obrazů nebo nutkání) a kompulzí (opakovaných, rituálních činností, které má jedinec potřebu vykonávat za účelem snížení úzkosti nebo předejití katastrofickému scénáři). Tyto projevy nejsou pouze zlozvyky nebo zvláštní chování – jde o výrazný zásah do kvality života, který může jedince silně omezovat v každodenním fungování.
Obsesivní myšlenky mohou mít různý obsah – od strachu z kontaminace, přes nutkání kontrolovat opakovaně zamčené dveře, až po myšlenky s agresivním nebo sexuálním podtextem, které jsou v rozporu s přesvědčením a hodnotami jedince. Kompulze pak představují obranné mechanismy, které mají tyto nepříjemné myšlenky neutralizovat – například časté mytí rukou, počítání, opakované dotýkání předmětů, nebo modlitby.
Příčiny OCD nejsou zcela jasné, nicméně odborníci se shodují, že se na jejím vzniku podílí genetické predispozice, chemická nerovnováha v mozku (zejména hladina serotoninu) a vlivy prostředí, například traumatické zážitky v dětství nebo dlouhodobý stres. Onemocnění postihuje přibližně 2–3 % populace a může se objevit již v dětství nebo dospívání. V mnoha případech ale zůstává nediagnostikované, protože se lidé za své myšlenky stydí a bojí se vyhledat pomoc.
Léčba OCD je možná a často velmi účinná. Nejčastěji se kombinuje kognitivně-behaviorální terapie (zejména technika expoziční terapie s prevencí reakce) s farmakoterapií, nejčastěji antidepresivy ze skupiny SSRI. Klíčovou roli však hraje také podpora okolí a edukace – jak samotného pacienta, tak jeho blízkých.
OCD je závažné duševní onemocnění, nikoliv "posedlost pořádkem", jak je někdy mylně prezentováno. Je důležité o poruše mluvit otevřeně, bez předsudků a s respektem k těm, kdo s ní denně žijí. Díky dostupné léčbě a rostoucímu povědomí má však dnes mnoho lidí šanci vést kvalitní a plnohodnotný život.