Schizoidní porucha osobnosti (SPO) je jednou z poruch osobnosti popsaných v diagnostických manuálech DSM-5 i MKN-10. Je charakterizována především hlubokým nezájmem o mezilidské vztahy, emocionální chladností a uzavřeností. Lidé s touto poruchou bývají považováni za samotářské, odtažité a netečné vůči sociálnímu kontaktu i běžným emocionálním podnětům.
Jedinci se schizoidní poruchou osobnosti obvykle nemají potřebu vytvářet blízké vztahy – často se vyhýbají i kontaktu s rodinou. Na rozdíl od introvertů, kteří mohou vyhledávat samotu k regeneraci, schizoidní jedinci cítí vůči lidským vztahům trvalý odstup a nezájem. Neprojevují téměř žádné emoce, působí chladně a odtažitě, a bývají lhostejní jak k pochvale, tak ke kritice. Často se věnují činnostem, které lze vykonávat o samotě – například matematice, programování nebo umění – a bývají spokojeni v profesích, kde nejsou nuceni k intenzivní spolupráci.
Příčiny SPO nejsou zcela jasné, ale předpokládá se kombinace genetických predispozic a raných zkušeností, například emocionální deprivace nebo chladné rodinné prostředí. Diagnózu stanovuje kvalifikovaný odborník na základě dlouhodobého pozorování chování a strukturovaných rozhovorů.
Léčba této poruchy bývá náročná – častým problémem je nízká motivace pacienta ke změně, protože se necítí „nemocný“ a často nevnímají své chování jako problematické. Psychoterapie, zejména kognitivně-behaviorální, může pomoci zlepšit sociální dovednosti a snížit míru izolace, ale vyžaduje trpělivost a dlouhodobou práci. Farmakoterapie se používá spíše výjimečně, například při výskytu souběžných depresí nebo úzkostí.
Schizoidní porucha osobnosti zůstává jednou z nejméně pochopených poruch – možná i kvůli své nenápadnosti. Přesto je důležité porozumět jejím projevům a nesoudit tyto lidi jako „divné“ nebo „nepřístupné“. Za jejich odstupem se často skrývá hluboký a trvalý způsob prožívání světa.